Nedávný krach 1,6miliardového pseudofondu Growing Way ukázal hned tři problémy našeho kapitálového trhu. Prvním je naivita a hamižnost investorů, druhým regulace a laxnost dohledu ČNB, třetím pak úplatnost poradců, kteří podobné nástroje nabízejí. Jako mnoho investičních příběhů se špatným koncem to znělo téměř pohádkově. Dnes sedmadvacetiletý Ondřej Janata trávil své mládí u obchodování na burzách a jednoho dne se rozhodl, že své umění nabídne i dalším investorům. Těch našel přes čtyři tisíce a vymámil od nich 1,6 miliardy korun.

Byl to podvod a k žádnému obchodování podle zjištění policie ani nedocházelo. Celý systém byl založen na Ponziho schématu, tedy vyplácení starých investorů přílivem peněz těch nových. Bylo by lehké prohlásit, že si za to mohou podvedení investoři tak trochu sami, protože divných věcí bylo v tomto případu hned několik. Ale dokážu pochopit, že co „smrdí“ člověku, který se v investičním světě pohybuje, dokáže božsky vonět průměrnému investorovi. Zvlášť za těch 30 procent ročně, které Growing Way nabízel.

Většina médií uvedla, že pan Janata řídil svůj fond. To však není pravda. U klasického investičního fondu by těžko mohl jeho zakladatel financovat z peněz klientů svůj nákladný osobní život. A na to, že nedochází k obchodování, by se hodně rychle přišlo. Na obojí totiž regulace pamatuje. Bylo to možné jen proto, že Growing Way byl investiční vehikl, který ČNB nazývá „společností, která provádí správu majetku srovnatelnou s obhospodařováním“. Tedy pojem, který by vám měla problém vysvětlit i drtivá většina lidí pracujících ve financích.

Původní myšlenka tohoto instrumentu byla krásná. S pár přáteli jste se chtěli spojit a investovat peníze do nějakého společného projektu. Založíte společnost, dáte vědět ČNB, že tato společnost sbírá kapitál od úzkého okruhu lidí, a budete společně investovat. Díky tomu nepodléháte regulaci ani dozoru a všichni jsou šťastní. No a pak přišla realita. Mnohým podnikavcům se nechtělo dávat i několik milionů korun a trávit rok a více času licenčním řízením na skutečný investiční fond. Tak raději založili s. r. o., poslali jednoduchý formulář a za měsíc a pár desítek tisíc mají „něco jako fond“. Jako fond ho sice nesmíte prezentovat, ale běžně se to děje. Taky ho nesmíte nabízet veřejně. Což se ovšem běžně děje. Většina těchto pseudofondů má dokonce vlastní internetové prezentace, kde se dočtete, i jakou mají investiční strategii. Mají totiž v patičce prohlášení, že vám nic z toho, co čtete, nenabízí.

Právně je to pak v pořádku. Nabízí se ještě otázka, jak je možné do takového subjektu dostat v krátké době tolik peněz. Výrazně v tomto případě pomohla média, která za pár reklamních peněz dokázala pana Janatu vykreslit jako člověka, kterému stojí za to dát své peníze. Ruku v ruce s penězi finančním zprostředkovatelům, kteří tyto neregulované nástroje nabízeli a nabízejí svým klientům. Mnohdy za 10 procent hodnoty investované částky. Proto spíše než provizí bych jejich odměnu v tomto případě už nazýval podílem na lupu.

Pokud se něco v dohledné době reálně nezmění, nejenže investoři přijdou o další peníze, ale ještě bude v očích široké veřejnosti poškozena reputace celého fondového byznysu. Těch „smradlavých“ nabídek vidím totiž v oblasti neregulovaných „skorofondů“ celou řadu. Proto pokud osobně neznáte zakladatele a nejste si vědomi všech rizik, držte se raději skutečných investičních fondů. Jsou tu s námi násobně delší dobu a přijít v nich o peníze je o dost těžší.