Naprosto základní požadavek 17. listopadu 1989 vyjadřovalo heslo na transparentu na Národní třídě: „Svobodu!“ Stojí proto za to podívat se, jak je po 32 letech naplněno. Máme opravdu svobodu? Rozumíme si v tom, co svoboda vlastně je?

Otázky by se mohly zdát triviální, protože to základní funguje. Můžeme si volit, koho chceme, cestovat, kam chceme, říkat, co chceme. Svobody politické i občanské jsou zaručeny, garantovány listinou práv a svobod. Tak jaký problém? Přesto otázka triviální není. V české společnosti panuje mnohovrstevnaté napětí, které se právě od otázky svobody odvíjí. Osobně se domnívám, že příčinou je stále nevyjasněný vztah mezi svobodou a odpovědností.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na týden zdarma předplatitelem HN+ i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN+ na týden zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN+ na týden zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Dobře je to vidět na přístupu ke covidové pandemii. Část lidí je přesvědčena, že v ní svobodu ztrácí, protože jsou nuceni podřídit se centrálně stanoveným pravidlům. Spatřují v tom nátlak, přirovnávají ho k totalitě a vyhlašují právo na odpor. Označují se za bojovníky za svobodu, v krajním případě i útočí na státní instituce, jako jedna z iniciativ nejmenovaného zpěváka, která zahltila servery hygienických stanic. Vidíme zde pojetí svobody blízké anarchismu: každý ať si dělá, co chce, nikdo nemá právo někomu něco nařizovat, k něčemu někoho tlačit, problémy se vyřeší samy od sebe. Potíž je v tom, že virus teorii anarchismu nezná. Takže vyznavači „svobody“, kteří se odmítají „státnímu diktátu“ podřídit, jsou ve finále jednou z příčin, proč umírá víc lidí, než by bylo nutné. Svoboda jednoho je v tomto pojetí smrtí druhého. A nezdá se, že by to „bojovníkům za svobodu“ nějak vadilo.

Jak jsme dospěli k tomu, že je něco takového možné? Soudím, že jádro problému je v tom, že po listopadu 1989 zvítězilo v Česku vulgární pojetí svobody. Komunistický režim byl krajně restriktivní, všichni museli držet ústa a krok, takže podle zákona akce a reakce došlo po jeho pádu k tomu, že se „svoboda“ začala brát absolutně, nereflektovaně, ve smyslu „svoboda je, když si můžu utrhnout, co chci“.

Politické i filozofické krytí dala tomuto pocitu klausovská ideologie trhu bez přívlastků. Ten, kdo myslel jen na sebe, nebyl v jejím pojetí absolutní sobec, ale mimoděčný tvůrce vyšších hodnot. Chtělo to hodně odvahy k sebeomezení, aby se člověk dokázal udržet a svůdné ideologii nepodlehl. Většina to nezvládla, což logicky vyvolalo ve všech vrstvách společnosti pocit, že to nemůže být jinak než že „každý sám za sebe“.

Nyní se nám tohle pojetí nehezky vrací. Na širší odpovědnost se vcelku kašle. Nezvládnutá svoboda, odpojená od odpovědnosti, přináší důsledky. Jsme na tom společně s dalšími postkomunistickými státy v covidových statistikách nejhůře, umírají lidé, kteří by umřít nemuseli.

Problém nezvládnuté svobody můžeme samozřejmě demonstrovat i jinde. Třeba na informacích. Část české společnosti tvrdí, že „svoboda“ znamená mít zaručenou možnost hlásat kdekoliv cokoliv. Je to opět pochopitelná přetrvávající reakce na drtivou komunistickou realitu, kdy se nesmělo říkat, natož psát, cokoliv, co by odporovalo schválené ideologii. Jenže nyní jsme přepadli do opačného extrému. Dost Čechů nabytou svobodu pojalo tak, že mají automatické právo nejen na zveřejňování nesmyslů, které jim zrovna táhnou hlavou, ale i na šíření libovolných lží, jež přišly kdoví odkud. Domáhají se přístupu do veřejnoprávních médií, tvrdí, že dát jim slovo znamená objektivitu a vyváženost. Protestují proti „cenzuře“, kterou spatřují i v aplikaci zásady BBC „fakta jsou svatá, komentář svobodný“. Chtějí, aby „svobodná“ byla i fakta. Plácat nesmysly bez odpovědnosti za to, co člověk říká, se stalo v Česku málem etalonem svobody. I to je důvod proč bychom měli pojem svobody dál promýšlet.

Třetí potíž je generační. Nová generace prostřednictvím svých mluvčích tvrdí, že už bychom se měli přestat dojímat nad 17. listopadem, protože svoboda je samozřejmost, takže bychom měli tohle datum využít hlavně k úvahám, co dál. „Chceme své vlastní hodnoty,“ píše v hojně diskutovaném textu Eva Soukeníková ze Seznamu. Uvádí feminismus, bytovou krizi, problém malého zastoupení žen ve vedení médií a tak dále. Má svým způsobem pravdu. Zatuhnout v zajetých schématech je zhoubné. Jenže problém je v tom, že mladá generace chce, aby se změna stala tak nějak sama od sebe. Vrcholem aktivity je zpravidla nadávat na boomery, kteří jim zabírají místa. Jako 52letý zástupce boomerů mohu říci, že opravdu nejsme tajemníci předlistopadové KSČ. Pláč, který vychází z toho, že něco „nejde“, je k ničemu. Svoboda neznamená, že vám někdo zařídí, co chcete, jen možnost, že si to prosadíte.

Jakou lekci tedy nabízí 17. listopad 2021? Chtěli jsme svobodu, máme ji. Ale ještě jsme se úplně nenaučili ji používat. Minulost má delší prsty, než by kdokoliv čekal.