Západ nemusí vzhledem k Rusku vymýšlet nic nového – úplně stačí, když se bude držet přístupu, který fungoval v době studené války. V rozhovoru s HN to říká německý historik Stephan Kieninger. „Klíčovým ponaučením je to, že bychom měli k Rusku přistupovat se strategickou tvrdostí. Nesmíme mu ustupovat, nesmíme se jím dát zastrašit. Ale zároveň musíme být vždycky připraveni k dialogu. Na tomto přístupu není nutné nic měnit. Je to Rusko, kdo musí změnit své chování,“ říká Kieninger. A zdůrazňuje, že ruští politici lžou, když tvrdí, že v minulosti dostali slib, že se NATO nerozšíří o bývalé komunistické státy. „Ruská bezpečnostní politika je stále založená na tradičním konceptu, že mezinárodní řád je k Rusku nepřátelský a že Rusko potřebuje ovládat své sousedy, protože jen tak bude bezpečné,“ vysvětluje Kieninger.
HN: Dostalo Rusko někdy slib, že se NATO nerozšíří o bývalé komunistické země?
Ne. Spojené státy ani NATO nikdy nic takového neslíbily. Ruský prezident Putin tvrdí, že bývalý americký ministr zahraničí James Baker vyloučil rozšíření NATO v únoru roku 1990, když slíbil, že aliance nerozmístí žádné vojenské jednotky na území ‚východního Německa‘. Ale jeho prohlášení se netýkalo zbytku střední a východní Evropy. V únoru 1990 se o rozšíření NATO vůbec nemluvilo. Vždyť ještě pořád existovala Varšavská smlouva. Sovětský vůdce Michail Gorbačov nikdy nepožádal o slib, že se NATO nerozšíří. Šlo mu o to, aby od Západu dostal velkorysou ekonomickou pomoc – což se stalo.
Nedávno jste již předplatné aktivoval
Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Tento článek pro vás někdo odemknul
Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!
Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.
Zadejte e-mailovou adresu
Zadejte e-mailovou adresu. Zadaná e-mailová adresa je ve špatném formátu.
Máte již účet? Přihlaste se.
Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení
Využitím nabídky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Přihlaste se,
nebo si jen přečtěte odemčený článek bez přihlášení.
Zdá se, že už se známe
Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.
Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma
Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.
V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.
Pokračovat na článekHN: Proč tedy ruští politici pořád opakují, že NATO slíbilo, že se nerozšíří? Na základě čeho to tvrdí?
V posledních letech to často opakují proto, aby zdůvodnili ruskou agresi. Rusové s vámi zmiňovaným tvrzením poprvé přišli počátkem 90. let, i když, jak jsem řekl, nikdy žádný takový slib nedostali. Ruský prezident Vladimir Putin propaguje narativ, podle něhož se Rusku ze strany Západu neustále dějí křivdy. Když Rusko v roce 2014 okupovalo Krym a začalo válku na východní Ukrajině, tak Putin zdůrazňoval, že Rusko od Západu muselo neustále snášet ponížení, například v podobě porušených slibů ohledně rozšiřování aliance. Putin tvrdí, že jeho země je obětí expanzivní strategie Západu, který chce Rusko izolovat a oslabit. Ve skutečnosti ovšem Západ Rusku po konci studené války poskytl bezprecedentní finanční i politickou podporu.
Německý historik, působí ve Washingtonu ve Woodrow Wilson International Center for Scholars – tedy pravděpodobně v nejprestižnějším výzkumném ústavu na světě, který se věnuje studené válce.
Píše knihu o jednáních o rozšíření NATO v 90. letech a přístupu tehdejší americké administrativy prezidenta Billa Clintona k Rusku.
Napsal dvě knihy o détente, tedy o politice uvolnění napětí mezi Západem a Sovětským svazem během studené války.
HN: Proč se vztahy mezi Ruskem a Západem postupně velmi zhoršily? Byla někdy vůbec šance na to, že budou přátelské?
Ano, NATO a Rusko v roce 1997 podepsaly smlouvu nazvanou Zakládající akt, která skutečně mohla být základem pro dlouhodobé přátelské vztahy. Ovšem tehdejší ruský prezident Boris Jelcin ji takto nepojímal. Chápal ji jakožto nástroj na zpomalení budoucího rozšíření aliance. Ale hlavním problémem je podle mě to, že Rusko stále odmítá moderní liberální světový řád, v rámci něhož je bezpečnost založená na vzájemné otevřenosti a na transparentním chování. Rusko svět pořád chápe jako šachovnici, na níž jeden vyhraje a druhý prohraje. Ani Jelcin nepochopil, že západní politici chtěli NATO a Evropskou unii rozšířit kvůli tomu, aby posílili vzájemnou otevřenost a provázanost a tím i bezpečnost. Mimochodem NATO nikdy nevyloučilo, že by se jeho členem mohlo stát i Rusko.
HN: Proč by Rusko mělo akceptovat pohled na svět, který prosazuje Západ?
Klíčové je, že Rusko dosud nepřijalo to, že každý stát má právo si sám určit, kam chce patřit. To je starý problém. Jelcin například v březnu 1997 požádal amerického prezidenta Billa Clintona, aby mu slíbil, že NATO nikdy nepřijme země, které bývaly součástí Sovětského svazu, především pobaltské státy. Ruská bezpečnostní politika je pořád založená na tradičním konceptu, že mezinárodní řád je k Rusku nepřátelský a že Rusko potřebuje ovládat své sousedy, protože jen tak bude bezpečné. Rusko se po skončení studené války nevyvíjelo tak jako Německo a Japonsko po konci druhé světové války. Nikdy se v zájmu partnerství se Západem nevzdalo svých velmocenských ambicí.
HN: Jistě platí, že každý stát by měl mít právo svobodně si vybrat své spojence. Ale, jak jste řekl, Rusko to odmítá uznat. Co s tím? Jak by měl Západ platnost tohoto principu prosadit jinak než pomocí války, což je vyloučené?
Měli bychom zdůrazňovat, že jak Sovětský svaz, tak Rusko se k tomuto principu přihlásily. Sověti to udělali, když v roce 1975 podepsali Helsinský závěrečný akt. A znovu v roce 1990 podpisem Charty Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Rusko to udělalo například podpisem Zakládajícího aktu s NATO. Za těmito principy musíme stát. Pokud Rusko zaútočí na Ukrajinu, je na něj potřeba uvalit dalekosáhlé ekonomické sankce. Takové, k jakým Západ dosud nesáhl.
HN: V čem se můžeme poučit z historie ohledně toho, jak bychom měli k Rusku přistupovat?
Klíčovým ponaučením je to, že bychom měli k Rusku přistupovat se strategickou tvrdostí. Nesmíme mu ustupovat, nesmíme se jím dát zastrašit. Nesmíme s ním jednat, když míří revolverem přímo na nás. Ale zároveň musíme být k dialogu vždycky připraveni. Tenhle dvojí přístup byl základem politiky NATO od roku 1967. Spočíval v tom, že NATO je připravené zadržovat expanzivní a agresivní Rusko a zároveň je připravené uzavřít s ním partnerství. Na tomto přístupu není nutné nic měnit. Je to Rusko, kdo musí změnit své chování.
Válka slov o Ukrajinu dostává absurdní rozměry. Moskva radí Britům, aby si prostudovali dějiny Mongolů
HN: Jak píše historik Simon Miles v nové knize o konci studené války, přesně tak k tehdejšímu SSSR přistupoval v 80. letech americký prezident Ronald Reagan, který kombinoval tvrdost s diplomatickým vyjednáváním. Drží se NATO tohoto tradičního přístupu i teď?
Ano a je to dobře. Americká administrativa prezidenta Joea Bidena i její evropští spojenci neustále zdůrazňují, že obranné závazky v rámci NATO jsou nezpochybnitelné, a zároveň stojí o konstruktivní vztahy s Ruskem. Je důležité, aby NATO zdůrazňovalo, že má zájem jednat, pokud půjde o seriózní jednání. Nikdy to nesmíme být my, kdo odejde od stolu, za nímž se vyjednává. Sověti v roce 1983 opustili jednání o Smlouvě o likvidaci raket středního a krátkého doletu poté, co NATO začalo rozmisťovat rakety s plochou dráhou letu a balistické rakety. O dva roky později se k jednáním vrátili, protože NATO zůstalo pevné. Není žádný důvod, proč bychom se měli bát vést s Ruskem diplomatická jednání.
HN: Je aspoň zrnko pravdy na ruském tvrzení, že rozšíření NATO životně ohrožuje ruskou bezpečnost?
Jednoduchá odpověď zní: ne. NATO je obrannou aliancí, jejímž smyslem je ochrana svých členů. NATO nestojí o konfrontaci s Ruskem. Zároveň ale nemůže ignorovat ruské snahy podkopat mezinárodní řád. Příkladem je ruská agresivní politika vůči Ukrajině – v reakci na ni NATO rozmístilo jednotky v pobaltských státech a v Polsku. Je to čistě obranný krok.
HN: Měla by se Ukrajina či Gruzie někdy stát členem NATO?
Proč by ne?
