Jak velká je šance, že na Ukrajině bude opravdu válka?

Tato minianketa není dokladem ničeho jiného, než že v Evropě v posledních desetiletích možná s výjimkou migrační krize nebylo vyhrocenější debaty o bezpečnosti než té právě probíhající o hrozbě ruského útoku a ruských požadavcích vůči NATO. Vladimir Putin svými kroky dotlačil Evropany a část Američanů k tomu, že si musí položit zásadní otázky týkající se války a míru.

Pokud je to celé ruský bluf, tak je to vrchol ruských hybridních operací posledních dekád, jak v Evropanech vyvolat obavy, nechat je mezi sebou hádat i dohadovat a tím se vnitřně oslabit. Narušení politické jednoty Severoatlantické aliance je jedním ze základních cílů ruských informačních operací, protože právě tato jednota je vůči Rusku největším odstrašením.

Jenže do klinče se dostal už i ruský prezident sám: Pokud Západ neudělá něco, co by si v Kremlu mohli vykládat jako zásadní ústupky, tak nějakou otevřenou vojenskou akci podniknout musí, aby neztratil tvář před vlastními obyvateli. Putin doma situaci nastavil tak, že musí ukázat něco jako vítězství nad Severoatlantickou aliancí.

Útok, pakliže k němu dojde, může mít řadu podob. Velká invaze a snaha obsadit celou zemi včetně hlavního města Kyjeva je tou nejméně pravděpodobnou variantou. Ani Rusko na něco takového nemá v tuto chvíli připravené lidi a zbraně. Z hlediska ruské propagandy by bylo nejvhodnější, aby Ukrajincům povolili nervy a pokusili se třeba dobýt zpět nějakou vesnici na Donbasu. Jako záminka odvetné operace ideální.

Války začínají různě. Únosem ženy či dcery. Náhodou. Článkem v novinách. Vykonstruovanou provokací. Často vypadá příčina nesmyslně, ale když potom jde analýza konfliktu do hloubky, objeví se skryté nebo na první pohled neviděné příčiny, píše v knize o válkách a jejich dopadu na společnost kanadská historička Margaret MacMillanová.

Velmi často může jít při vypuknutí konfliktu o špatný kalkul, o chybné čtení signálů druhé strany, která se třeba i snaží střetu zabránit. Evropa žije v posledních týdnech přímo ve smršti takových signálů, kterými se Západ snaží Rusko od případného útoku odradit. Téměř v přímém přenosu se vozí zbraně z Británie nebo USA na Ukrajinu, připravují se sankce, na sociálních sítích se sdílejí videa vlaků s výzbrojí, politici vystupují s ostrými prohlášeními, diplomaté ve větší hustotě než dříve pořádají brífinky pro novináře. Říká se tomu strategická komunikace, která má druhé straně naznačit, že pokud by se odhodlala k otevřenému útoku, tak to nebude mít snadné – a tím útočníka odstrašit.

Jenže svoji roli může – a to na kterékoli straně – sehrát náhoda. Čím víc se takových akcí směřujících k odstrašení dělá, tím víc roste pravděpodobnost, že někdo udělá chybu. Že třeba pilot se nad Baltským mořem přiblíží letounu druhé strany tak, že srážce nepůjde zabránit. Že operátor radaru špatně vyhodnotí signál a usoudí, že začal raketový útok. Že hackeři vypnou elektrárnu a napadená země to vyhodnotí jako předstupeň ostrého útoku.

Chyba se může stát i v informačním prostoru, kde konflikt už dávno probíhá. I proto jsem se ve své minianketě ptal na možnost, jak vojáci říkají, kinetického konfliktu – tedy otevřené vojenské akce s tanky a děly. Čtení signálu je v informačním a kybernetickém prostoru mnohem složitější.

Tak kupříkladu 10. ledna agentura Bloomberg zveřejnila článek o české firmě Semantic Visions, která tvrdila, že v ruských zdrojích neprobíhá taková informační ofenziva jako před útokem na Ukrajinu v roce 2014, tudíž pravděpodobnost ruské akce není velká.

Na druhé straně zase tento týden list New York Times popsal, jak se příprava na válku stala v ruských domácích médiích natolik všední záležitostí, že by Rusy vlastně nemělo vůbec překvapit, pokud by k něčemu opravdu došlo.

Samotní Ukrajinci spíš krotí americký a britský alarmismus. Čím blíž stávající frontě v Donbasu, tím se zdají být Ukrajinci klidnější. Ne že by nějaký útok nečekali, ale jsou zřejmě rozhodnuti se z něj nezbláznit. Klid Ukrajinců je jedna z věcí, která riziko vypuknutí konfliktu nepochybně snižuje.

Mnoho západních analytiků mudruje nad tím, co má asi Vladimir Putin opravdu za lubem, aniž třeba znají fakta, geografii nebo ruské reálie. Mnoho z nich propadá racionalitě, která velí, že otevřená válka by vlastně nikomu ze zúčastněných nic nepřinesla. Ale historie konfliktů nás učí, že racionalita není při jejich vzniku ten nejdůležitější faktor.

Je nepochybné, že scénář toho, co právě v Evropě prožíváme, má v rukou Vladimir Putin, který si dlouho a veřejně stýská nad rozpadem Sovětského svazu a chce Rusku vrátit status velmoci – kvůli tomu potřebuje překreslit bezpečnostní architekturu Evropy a kvůli tomu potřebuje ovládat Ukrajinu, i když ji nemusí zrovna okupovat. Různými způsoby – posilováním vojsk u hranic s Ukrajinou, ostrými střelbami námořnictva u Irska, diplomatickými jednáními v Paříži či Ženevě – se snaží napínat nervy a zvyšovat sázky pro Západ i pro sebe.

Ne, definitivní odpověď na to, zda na Ukrajině bude nebo nebude válka, nemáme. Ale zvyšování sázek v kombinaci s nedávnými historickými událostmi nabádá k velké ostražitosti. Kupříkladu v roce 2008 Rusko zaútočilo na Gruzii 8. srpna, v den, kdy začaly letní olympijské hry v Pekingu a pozornost světa byla upřena tam. V roce 2014 se objevili zelení mužíčci na ukrajinském Krymu a začala ruská agrese tři dny poté, co skončila zimní olympiáda v Soči.

Letošní olympijské hry v Pekingu začínají 4. února a potrvají do 20. února. A Vladimir Putin se má zúčastnit jejich zahájení. Bude chtít ukrást svému příteli, čínskému prezidentovi Si Ťin- pchingovi, světovou show?