Rusko propadlo mesianismu a hromadnému sebeklamu, který ospravedlňuje úplně všechno, říká historik a teolog Tomáš Petráček. V rozhovoru pro HN objasňuje příčiny současného ruského barbarství, ale i podmínky, za kterých k němu nemuselo dojít. Vysvětluje, proč se nedá věřit Miloši Zemanovi a Dominiku Dukovi jejich současné „prozření“, jak nebezpečná je naivita některých intelektuálů a co je pod povrchem současného konfliktu, který je mnohem širší, než se zdá. Včetně toho, proč se nakonec může i Česko propadnout do přinejlepším autoritářských poměrů.

HN: Co teď vlastně sledujeme na Ukrajině? Je to klasická ruská imperiální válka vyplývající z logiky ruských dějin? Nebo je to dílo jednoho muže – Vladimira Putina?

Osobně nevěřím na deterministické pojetí dějin v tom smyslu, že je něco neodvratné, osudové. Spíše jde o vyvrcholení trendů, které jsme mohli pozorovat v Rusku poslední dvě desetiletí. Bohužel jsme je ignorovali. Až teď jsme si naplno uvědomili, co se tam děje. Sledujeme návrat imperiálního myšlení 19. století do našeho světa. Což prožíváme tak dramaticky i proto, že jsme mu odvykli, nedomnívali jsme se, že ještě dnes je tenhle typ myšlení možné reálně prosazovat.

HN: Je to myšlení specificky ruské? 

Je to spíš myšlení typické pro autoritářské režimy, které se nemusí zabývat veřejným míněním, volbami, které neberou ohledy na konkrétní lidské životy. Podobného jednání by byly schopné asi i další země. Typicky ruské je ale to, že násilná expanze vyplývá ze specifického kvazináboženského, pseudomesiánského pojetí dějin. Vytvořili si síť národního a společenského sebeklamu, sebepotvrzujících se narativů, ve kterých žijí a které se snaží vnutit vnějšímu světu. 

HN: Narážíte třeba na větu ruských ideologů: „K čemu je svět, kdyby v něm nebylo Rusko?“

Přesně tak. Je to pojetí, které nejenže má krajně výhružnou rétoriku, ale vede přímo ke gangsterské politice. Vychází z pseudoeschatologické představy, že pokud nemáme dostatek úcty, kterou bychom si podle našeho mínění zasloužili – aniž bychom ovšem dělali něco pro to, abychom si ji reálně zasloužili –, vynutíme si ji pomocí zbraní. A když to pro nás nedopadne dobře, tak je nám jedno, jestli svět zahyne, neboť bez nás stejně nedává smysl. Jsou tam temné nihilistické, apokalyptické tóny, které bychom neměli ignorovat.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

HN: Vychází to jen z autoritářského charakteru ruského vedení, nebo z něčeho hlubšího v ruské kultuře a společnosti? 

Dějiny jsou plné promarněných příležitostí. Myslím, že kdyby mělo v 90. letech Rusko lepší lídry, nemuselo se to stát. Jednou z lekcí, kterou nám dnešní situace dává, je v tom, do jak obrovské míry je demokracie závislá právě na kvalitě lídrů, na tom, kdo se dostane do rozhodujících funkcí. Mimochodem – dnes je oblíbeným sportem trefovat se do Francise Fukuyamy (americký spisovatel a politolog, pozn. red.), protože mluvil o tom, že vítězstvím liberální demokracie nastal konec dějin. Ve skutečnosti jen konstatoval, že liberální demokracie nejlépe naplňuje touhu po uznání. Správně předpověděl, že největším rizikem pro vývoj ve světě jsou lídři. Na jednu stranu varoval před nástupem charismatických autoritářů, ale upozornil i na neschopnost demokratických zemí generovat kvalitní lídry.

Tomáš Petráček (49)

Katolický teolog a historik. Vyučuje na Univerzitě Karlově a Univerzitě Hradec Králové.

Je postulátorem (pověřen pro shromáždění důkazů) blahořečení umučeného kněze Josefa Toufara.

Patří k nejvýraznějším představitelům liberálního proudu v české katolické církvi.

Od července 2010 do března 2020 působil jako sídelní kanovník kapituly Všech svatých na Hradě pražském. Z funkce byl odvolán kardinálem Dominikem Dukou kvůli kritice kázání, ve kterém Petr Piťha apokalypticky varoval před vládou homosexuálů.

HN: Takže když to trochu zvulgarizuji: Kdyby nebyl Jelcin takový opilec, nebylo by Putina?

Ano! Na druhou stranu to ale nesmíme posuzovat ahistoricky. Po rozpadu východního bloku to bylo objektivně těžké. Vidíme to i na našem příkladu. Teď je v módě strašlivě přestřelená, až absurdní kritika 90. let. Ale v jakém stavu společnost tehdy byla? Postsovětský prostor byl naprosto zdevastovaný, lidsky, ekonomicky, morálně, sociálně a bylo nesmírně komplikované s tím něco udělat. 

Ale když společnost, jako třeba my, měla štěstí na lídry – Václava Havla a garnituru, která byla schopna nastavit základní směřování do EU a do NATO –, tak se to nejhorší povedlo překonat. Kdyby se taková garnitura politiků objevila v Rusku, tak se to, co se nyní děje, nemuselo stát. Klidně si dokážu představit scénář, že by Rusko bylo součástí NATO nebo jeho spojenec. Geopoliticky to pro Rusko dává mnohem větší smysl než současná konfrontace vyvolaná jeho paranoií a agresí. 

HN: Myslíte, že pokud by Západ byl vůči autoritářskému Rusku posledních deset patnáct let tvrdší a nestal by se tak závislým na ruských surovinách, neodehrávaly by se hrůzy, které teď vidíme na Ukrajině? 

O tom jsem pevně přesvědčený. Podlehli jsme naivní představě, že nás vzájemná obchodní provázanost uchrání před většími konflikty. Zavírali jsme oči jak před Putinovým chováním doma, před likvidací politických oponentů, likvidací občanské opozice, tak před jeho agresivitou vůči okolním zemím. Před zmrzačením Moldavska, Gruzie, vytvářením loutkových „států“. Ignorovali jsme to a tiše čerpali levné suroviny. Chyběla vůle se proti Putinovi vymezit, protože to nebylo volebně zajímavé téma. Zároveň jsme naivně věřili, že po zkušenostech dvou světových válek už v Evropě neexistují politici, kteří by byli ochotni bez skrupulí obětovat lidské životy kvůli teritoriálním a mocenským aspiracím. Z tohohle snu jsme se probudili velmi drsným způsobem.

HN: Proč se podle vás chová Rusko tak krutě? Na Ukrajině porušuje všechny zásady válčení, vraždí civilisty, dochází ke znásilňování, mučení, to všechno v masovém měřítku, ne jako individuální selhání. 

Když se podíváme do moderních dějin, je zjevné, že to je modus operandi ruské armády. Souvisí to s tím, jak je organizovaná, jak jsou vojáci naverbovaní, jak špatně jsou vycvičení, jaké mají civilizační návyky, či spíše nenávyky. A silně také s tím, jakou ideologií jsou masírováni. Když oficiální ruská média mluví o tom, že samo jméno Ukrajina musí zmizet, že Ukrajinci nejsou národ, tak pak Ukrajinci v očích Rusů ztrácejí lidskou tvář a ruští vojáci cítí, že s nimi mohou udělat cokoli. 

Obecně to je ale záležitost chápání hodnoty lidského života. Ruský stát nemá úctu ani k vlastním občanům, přetrvává tam mentalita samoděržaví, kdy má člověk držet hubu a krok, jinak je ztrestán. Vždyť si vzpomeňme na absurdní tresty vězení za akty občanské neposlušnosti, na Pussy Riot, na Navalného, na zavraždění Borise Němcova na dohled od Kremlu. To jsou jasné signály dovnitř ruské společnosti, že váš život nemá žádnou cenu a stát si s ním může dělat, co chce. Předpokladem přežití je loajalita k režimu a vůdci. No a jak to vyhodnotí řadový voják? Ve chvíli, kdy lidský život, dokonce ani jeho vlastní skupiny, tedy Rusů, nemá žádnou cenu, tak tím spíš nemá hodnotu život Ukrajince, kterého režim označí za fašistu nebo příslušníka „nenároda“. Takže si s ním může dělat, co chce.

HN: Co říkáte tomu, že se všechna nekřesťanská zvěrstva dějí s požehnáním ruské pravoslavné církve? 

Může za to pseudomesianismus, který považuje Rusko za třetí Řím, přičemž čtvrtého nebude. Oficiózní Rusko se samo považuje za poslední výspu křesťanské civilizace, takže církev to bere tak, že všechno, co režim dělá, je automaticky správné. Je to úplně jiný typ myšlení než náš západní. My jsme od doby svatého Ambrože přesvědčeni, že existují principy lidskosti, které jsou nadřazeny státu a politikům. V ruském typu myšlení je to naopak: To, co dělá vůdce, je správné právě proto, že to koná sám vůdce. Elity pravoslavné církve jsou až na výjimky patologicky vázané na státní ideologii. Je to dáno i historicky. Když Stalin potřeboval mobilizovat ve druhé světové válce podporu ruské společnosti, souhlasil s obnovou pravoslavné církve včetně klášterů. Ale církevní elity byly často přímo z řad důstojníků KGB. Dodnes je tam církev loajální státu za všech okolností. Jsou samozřejmě statečné výjimky, ale jsou to jen výjimky. Je to podobné jako v jiných oblastech. Skoro všichni intelektuálové a spisovatelé, které tolik obdivujeme jako představitele velké ruské kultury, jsou ve své vlastní kultuře ve skutečnosti disidenti.

HN: Západ na agresi na Ukrajině zareagoval tvrdě, tak jak Putin nepředpokládal. Na druhou stranu jsou tu i jiné hlasy. Například tu máme dopis německých intelektuálů kancléři Scholzovi, kde ve zkratce říkají „nedodávejme Ukrajincům zbraně, jen to prodlužuje válku, bere to lidské životy“. Z čeho to plyne? 

Mám dokonce několik přátel, kteří podepsali podobné petice, a bavím se s nimi o tom. Jsou to obětaví lidé, výsostní intelektuálové, humanisté. Ale tohle je z jejich strany úlet. Myslí to dobře, je za tím vidět německá poválečná, až úzkostná pacifistická tradice. Jenže přece je jasné, že válka neskončí, dokud nebude Ukrajina schopná zastavit ruskou expanzi, což beze zbraní nejde. Po všech stránkách je to nedomyšlená, povrchně humanistická reakce, která upírá Ukrajincům právo určit si svobodně svoji budoucnost. Mír musí být ze spravedlnosti, otroctví není adekvátní cena za klid zbraní. To už je lepší reakce papeže Františka, abychom ve válečném nadšení, kdy s oblibou sledujeme videa, na kterých vybuchují ruské tanky, nezapomněli, že válka není normální a že v těch tancích jsou taky lidi.

HN: Papež ale také naznačuje, že za situaci může i NATO, protože „štěkalo u ruských hranic“. Co na to říkáte jako katolický kněz? Je to tím, že papež je Latinoameričan a jako takový trpí v oblasti rozšířenou averzí k USA?  

Prožil jsem tři roky ve Švýcarsku s dominikány z celého světa. A společně s Poláky a Slovákem jsme svedli spoustu debatních bitev s Latinoameričany. Jejich pohled na USA byl podobný jako náš na Rusko. Oni prostě nevěří „gringos“, nevěří jejich motivacím. To určitě hraje roli i u papeže. Zároveň se papež František nechce nechat natlačit do podobné role, jakou hraje v Rusku patriarcha Kirill. Nechce být „kaplanem Západu“. Chce být univerzálním papežem pro všechny, a proto má potřebu se občas proti Západu kriticky, někdy zjevně nespravedlivě, vymezit. Takže se u papeže kříží všechny tyhle motivace. Jeho vyjádření je v každém případě dost nešťastné. 

HN: A co říkáte vyjádřením arcibiskupa Dominika Duky? Ten třeba napsal, že ruští vojáci, kteří se dopouštějí znásilnění, tak jsou vlastně také oběti.

Důležitý je kontext, kdy Duka a jeho okolí udělali úplně stejný obrat jako Zeman. Když se podíváme zpět, tak dlouhá léta naskakovali na orbánovskou, putinovskou, de facto protiunijní a protizápadní rétoriku. A najednou otočili a tváří se jako největší podporovatelé Ukrajiny. Zároveň do toho ale systematicky pouští své jedy a memy, jako třeba ten, který zmiňujete. Nebo přijdou s tvrzením, že se ve válce ukázalo, jak absurdní je gender, protože ženy a děti utekly, aby mohli muži bojovat. A že to tak má být. Duka si vůbec nevšímá toho, že v ukrajinské armádě bojuje až 20 procent žen. Ani v tuto chvíli si není ochoten odpustit své kulturně válečnické vsuvky. Je to celé smutné, skoro škoda se tím zabývat.

HN: A věříte otočku Miloši Zemanovi, který vypadá, jako že by se nejraději zabalil do ukrajinské vlajky? 

Ani náhodou! U Zemana jsem přesvědčen, že je to tím, že jeho okolí mělo právem strach, že Senát a sněmovna rozjedou impeachment, který by ho mohl sesadit. Pozoruhodné ale je, že do svých formálně proukrajinských vyjádření dokázal Zeman nenápadně zabalit to, co vlastně vyhovuje ruské propagandě: Začal mluvit o Putinovi jako o šílenci. Vtip je v tom, že šílence přece nesmíte dráždit, protože by se mohl rozzuřit a naházet na nás atomové bomby. Takže vlastně Zeman připravuje půdu pro nějaký ústupek v budoucnosti. Takže mu obrátku opravdu nevěřím.

HN: Jak hodnotíte reakci celé české společnosti? 

Je skvělá. Vyplývá ze šoku z toho, jak se dnes může zacházet se životy lidí na základě absurdních obvinění a teritoriálních aspirací. Putin nám otevřel oči. Velká část národa se k tomu postavila skvěle, od podpory vlády přes pomoc uprchlíkům po nákup zbraní. Celá krize, která navazuje na covidovou, ale současně odhaluje obrovskou křehkost liberální demokracie. Vždyť si představte, co by se dělo, kdyby dnes byl prezidentem USA Donald Trump a naším premiérem Andrej Babiš. Bylo to o fous. Je vidět, jak moc záleží na elitách, které nastaví ve společnosti tón.

HN: Jak by podle vás nyní působilo Česko, kdyby byl premiérem Andrej Babiš?

Myslím, že by se v tom Babiš hodně plácal. Vždy pro něj byly nejdůležitější ekonomické záležitosti, kontext nedokázal dohlédnout. Takže by se zřejmě stavěl proti sankcím, byl by ve vleku současného orbánovského Maďarska, které je, pokud jde o pomoc Ukrajině, největší brzdou.

HN: Jak dlouho nám podpora Ukrajiny vydrží? Naše společnost si málokdy dokáže něco upřít, všechno chceme zpravidla hned, omezení životní úrovně je něco nepředstavitelného.

Válka trvá už třetí měsíc a zatím to u nás vypadá docela dobře. Samozřejmě zaznamenávám absurdní hlasy, které si stěžují, že Ukrajinci mají zadarmo třeba vstupné do kulturních objektů. Jako by někdo utíkal před válkou, aby tady objížděl hrady! Výsledek hodně záleží na tom, jak se zachovají elity. Pokud Andrej Babiš, Tomio Okamura a s nimi spřažená média budou pokračovat v masáži typu „sice pomáháte Ukrajincům, ale nemyslíte na naše lidi“, tak se podpora bude drolit. Vláda se bude muset hodně snažit, aby dokázala společenské tenze eliminovat.  

HN: A dokáže to? 

Nevím. Dlouhodobě těžko řešitelná otázka je, co dělat s tou částí společnosti, která je negativisticky naladěná a z jakéhosi šprajcu volí Zemany a Babiše. Jako by neměli zájem nic dlouhodobě budovat, měnit, posouvat, ale spíš jen rozjet a udržet prvoplánové státní penězovody bez ohledu na budoucnost. Jsou to lidé, kteří z nějakého důvodu nesnáší liberální demokracii, jež je přitom příčinou toho, že žijeme v nejšťastnější a nejbohatší části světa. Je to zvláštní nihilismus, kterému úplně nerozumím.  

HN: A není to úplně jednoduché? Třeba jsou ti lidé chudí a myslí si, že na ně celkově bohatá společnost kašle. 

U těch, kteří jsou na tom opravdu ekonomicky zle, to chápu. Ti jsou velmi snadnou kořistí pro populisty a demagogy. Ale to nejsou zdaleka všichni. Vždyť se podívejte na onoho důchodce, který vystupuje na billboardu ANO, kde tvrdí, že za Babiše bylo líp. On je ve skutečnosti bohatý, zabezpečený, byl to ředitel chemických společností a stejně jede tuhle ideologickou notu. Tam přece musí být něco hlubšího. Možná mají pocit, že nemají dostatek respektu od okolí. Vlastně se svým způsobem chovají jako Rusko, které také trpí jakýmsi pocitem méněcennosti, a tak je ochotné si respekt vynucovat a všechno při tom rozbít.

HN: Zpět k Rusku. Může se od základu změnit jiným způsobem, než že by bylo totálně poraženo, podobně jako Německo nebo Japonsko v roce 1945? 

Rusisté a jiní experti často tvrdí, že ruská společnost se těžko může proměnit jinak než takhle dramatickou cestou. Protože ti Rusové, kteří by chtěli jiný stát a jinou společnost, už z Ruska dávno odešli. Ale nevím, jestli tito experti nejsou v zajetí historického determinismu. Možná že ve chvíli, kdy by Ukrajinci dokázali Rusy zastavit, zatlačit, může vyplavat nějaká „černá labuť“ a přinést do Ruska oslabení režimu, které otevře normální komunikační kanály, což Rusům umožní konfrontovat se se světem lži, ve kterém dosud žili, a může tam dojít k nějaké katarzi. Nemusí to být tak beznadějné, i když to teď tak může vypadat. 

HN: Ať to dopadne tak nebo tak, svět se změní. Papež František nedávno řekl, že přichází nejen epocha změny, ale rovnou změna epochy. Je to tak? Nebo si to jenom namlouváme, protože každá doba sama sebe hodnotí jako přelomovou? 

Nějaká křižovatka to zřejmě je. Jde o to, že si Západ vybudoval bezprecedentní míru svobody a autonomie, kterou lidé mají ve smyslu směřování svých životů, volby identity a tak dále. Což dráždí jak některé západní konzervativce, tak autoritáře a náboženské vůdce zvnějšku, protože co kdyby jejich obyvatelé chtěli totéž? A teď se hraje o to, zda pestrou, inkluzivní, solidární kulturu a společnost dokážeme udržet a rozvinout, nebo jestli tuhle bezprecedentní míru svobody a autonomie ztratíme. To se může stát zcela demokraticky, cestou parlamentních voleb. Můžou přijít v lepším případě autoritativní režimy, které nás vrátí do dob, kdy leccos bylo nadirigováno. 

HN: Opravdu si myslíte, že to podstatná část společnosti chce? 

Bohužel ano. Mnoha lidem by se v autoritářském režimu fungovalo pocitově lépe, protože mají potřebu mít přehledný svět, ve kterém je určováno, jak se má žít, nerozčilovaly by je odlišnosti, diverzita. Nakonec i rusko-ukrajinský konflikt probíhá na téhle linii. Ukrajina chce jít svou cestou, chce být součástí Západu, rozhodovat se sama o sobě, o své budoucnosti, a Rusko říká: „Ne ne, vy si nemůžete jen dělat, co chcete. A my vám ukážeme!“ Je to součást střetu dvou světů. A i my v Česku jsme v mnoha ohledech na jejich hranici. Možná proto, že nám to intuitivně došlo, tolik lidí tak intenzivně pomáhá Ukrajině. Nechtějí se najednou probudit do světa, který reprezentuje Vladimir Putin a současné Rusko.