Proč si myslíte, že se ještě objeví něco zajímavého? odpověděl mi nedávno otázkou jeden známý pražský starožitník a dodal, že kdo něco cenného měl, už to prodal v devadesátých letech, a komu případně ještě něco zbylo, doprodal to v průběhu dvojité krize po roce 2009.

Inflace každý měsíc útočí na tři desítky let staré rekordy a velké spoustě lidí by se hodil nějaký dodatečný příjem. Třeba rozprodej rodinných památek. Problém je v tom, že ti, kteří potřebují nějakou pomoc nejvíc, což jsou převážně důchodci a samoživitelé, žádný takový majetek stejně nemají.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Politici (a samozřejmě ekonomové) dlouhodobě upozorňují, že by si měl každý odkládat část příjmů na horší časy. A to jak ve formě finančních aktiv, tak i majetku. Problém je, že „zubu“ inflace se odolává těžko. Pokud vezmeme nejmodernější investiční možnosti, což jsou kryptoměny, pak platí, že kdyby šel teď člověk do důchodu a chtěl by konvertovat úspory v „coinech“ do běžné měny, musel by do nich investovat zhruba do konce roku 2020. Vše, co nakoupil potom, je nyní ztrátové. Aktuální vývoj hodnot různých kryptoměn připomíná strmý pád a není jasné, kdy vlastně nastane ta pravá situace „úspory“ v nich uložené monetizovat.

Částečně to dnes platí i o akciích. I tady sice na různých trzích a v různých oborech probíhá masakr cen, nicméně z hlediska dlouhodobé perspektivy, pokud se jí člověk dožije, jde pořád o dobrou možnost spoření si na stáří. Rozhodně se zdá, že kvalitnější, než nabízí řada jiných tradičních způsobů.

Pokud by se chtěl člověk řídit důchodovým vzorem Alibaby a jeho čtyřicetičlenné skupiny organizovaného zločinu a investoval do zlata a drahých kamenů, musí být dnes hodně na pozoru. Příchod laboratorních diamantů výrazně ovlivnil trh se vším, co tento kámen obsahuje. Klenotníci odhadují, že zhruba třicet procent šperků obsahuje diamant z laboratoře, jehož cena je výrazně nižší než u diamantů skutečných. A většina z nich není označená. A pokud jde o šperky, největší hodnotu si uchovávají především cennosti ze sbírek dávné aristokracie. S ohledem na jejich cenu, která se na aukcích šplhá k desítkám i stovkám tisíc eur i za „malý kousek“, nejde ovšem o úplně běžnou investici. To platí také pro obrazy, u nichž je ale možné investovat do speciálních fondů. Jenže tyto možnosti jsou většinou určeny poučenějším neboli movitějším investorům.

Ostatní starožitnosti, například nábytek, zažívají cenový pád. Experti to vysvětlují tím, že mladá generace, zvyklá kupovat věci nesmontované v placaté krabici, nedokáže ocenit kvalitní kus. A často jej nemá ani kam postavit.

Slitky zlata jsou kapku dostupnější, nicméně volatilita ceny tohoto kovu nedává záruku zhodnocení. Zejména ne ve chvíli, kdy si člověk není ochoten počkat deset či více let.

A z dlouhodobého hlediska nejsou výhrou ani státem podporované produkty. Penzijní spoření stále ze dvou třetin drží konzervativní lidé v konzervativních (neboli starých, tzv. transformovaných) fondech, které nesmí jít nominálně do ztráty. Ty ale svojí obezřetnou strategií podle analýzy společnosti Freedom Financial Services reálně prodělaly šest až deset procent za posledních devět let. Letos, kdy se spustila výprodejová lavina na trzích, už prodělávají všichni.

„Penzijko“ je spolu s další státem podporovanou alternativou, stavebním spořením, nejvíc zajímavé právě kvůli státní podpoře. Při schopnosti finančních institucí zhodnocovat tyto peníze by ovšem stát mohl svoji podporu rovnou posílat lidem do jejich banky na časově vázaný účet. Z hlediska zhodnocení by to vyšlo zhruba nastejno.

Z dlouhodobého pohledu vycházejí nejlépe nemovitosti koupené na správném místě ve správný čas. Ani tady neexistuje stoprocentní záruka výdělku, nicméně v čase nízkých úroků dokázaly po jistou chvíli zhodnocovat investici prostřednictvím pronájmu. A v časech inflace se zdají být přístavem pro neznehodnocení peněz (což neznamená, že jejich cena bude nutně neustále stoupat, navíc o inflaci a víc).

Investice na stáří jsou v dnešních časech vysoké inflace mnohem obtížnější než v dobách, kdy ceny nerostly. Starší generace jednoznačně vyhrává na růstu úroků, jež mladé, kteří mají dluhy (především hypotéku), drtí. Přičemž hasit generační konflikt státní podporou spoření není obecně špatný nápad. Jen by se dnes stát a jeho představitelé měli podívat, jestli to, co podporují, je vlastně k něčemu dobré.