Banky si speciální daň zaslouží, rýžují peníze a nemusí se ani snažit, říká ekonom Havránek

Druhá ostrá diskuse se pak dotýká chystaných sektorových daní z takzvaných nezasloužených zisků, které mohou dopadnout na banky, energetické firmy nebo rafinerie. Havránek je také členem Národní ekonomické rady vlády a konkrétně speciální daň pro banky obhajuje, neboť si podle něj o ni koledují už jen kvůli jejich nízké snaze si zejména na trhu spoření vzájemně konkurovat.

HN: Bankovní rada ponechala na posledním zasedání sazby beze změny, hlasoval byste stejně?

Hlasoval bych stejně jako většina rady, protože účinek dalšího zvyšování sazeb na inflaci je sporný. Sazby ČNB působí přes čtyři hlavní kanály: spoření, investice firem, hypotéky a kurz koruny. Na spořicích účtech se sice růst sazeb projevuje, ale méně, než je potřeba. Některé banky vám dají přes pět procent, je to ale často objemově omezené. Na zregulovaném bankovním trhu je malá konkurence. Firmy se zase vyhýbají vyšším úrokům tím, že si berou úvěry v eurech. Hypoteční trh už je skoro mrtvý kvůli cenám nemovitostí, regulaci a vysokým sazbám. Zbývá jedině vliv sazeb na silnější korunu, proti níž jde ale geopolitické riziko.

HN: Chápu to tedy správně, že jste s rozhodnutím nové bankovní rady spokojený?

Nerozumím moc jejich neochotě aktivněji využívat devizové rezervy. Sice drží korunu na určité úrovni a brání jejímu oslabování, ale tímto závazkem umožňují spekulace. Mně by se líbilo, kdyby banka ohlásila, že během dvou let postupně prodá všechna eura nakoupená během intervencí proti koruně, které skončily před pěti lety. Tedy aktivně by korunu posílila, ale nebránila by konkrétní hladinu. Došlo by tím k narovnání nerovnováhy na devizovém trhu, kterou dodnes cítíme.

Tomáš Havránek (37)

Narodil se v Litomyšli, ekonomii vystudoval na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, kde se dnes věnuje výuce makroekonomie. Působil také na Helsinské univerzitě a Kalifornské univerzitě v Berkeley. Publikuje v mezinárodních časopisech a je nejcitovanějším českým ekonomem v zahraničí.

Mezi lety 2009 a 2019 pracoval v České národní bance. Působil jako poradce bankovní rady a též jako poradce bývalého viceguvernéra Mojmíra Hampla. Krátce radil také současnému guvernérovi Aleši Michlovi. V roce 2021 byl prezidentem republiky jmenován do funkce profesora. Je členem Národní ekonomické rady vlády.

Má čtyři děti a jeho chotí je  rovněž známá ekonomka Zuzana Havránková.

HN: Bylo by to vůbec k něčemu, nedošlo by jen ke zbytečnému vyčerpání rezerv? Současné intervence za posílení koruny rezervy snížily už o deset procent…

V nejhorším případě se jen zbavíme těch dvou bilionů korun, které ČNB vytvořila během intervencí proti koruně. Tyto koruny mají banky uložené v ČNB a musíme za ně platit sedm procent ročně. Když je skartujete, měna posílí a inflace klesne. Je samozřejmě otázka, jak výrazné by to posílení bylo a zdali by přineslo recesi. Podle mě je ale větší problém inflace než recese. Recese za rok přejde, ale inflace vám ničí celoživotní práci. Česká národní banka se má proto snažit dosáhnout cenové stability všemi prostředky.

HN: Říkáte to, jako bychom těch sedm procent platili z našich kapes, ale to jde přece do ztráty centrální banky. Proč by nás měla zajímat?

Zisk nebo ztráta národní banky je ve finále zisk nebo ztráta státního rozpočtu. Jsou to spojené nádoby, jen u nás je banka ztrátová dlouhodobě, takže nemáme tradici převodu zisku do státního rozpočtu, i když v zákoně to zakotvené je.

HN: Říkám si, jestli to z vaší strany není poměrně radikální odklon od toho, co jste říkal dříve. Horoval jste za to, aby se devizové rezervy ve velkém investovaly…

Máte pravdu, s ohledem na dnešní extrémní situaci jsem měl být s investováním opatrnější. Ale zároveň jsem neříkal, že má centrální banka investovat veškeré své rezervy. Hlavní je cenová stabilita a její zajištění musí být absolutní prioritou. Investování dává smysl, pokud máme další rezervy, které nechceme použít k plnění cenové stability. To jsou teď desítky miliard eur. Takže by nebyl problém, kdyby byla do akcií zainvestovaná mnohem větší část než současných zhruba patnáct procent. Investujme polovinu eur pro dlouhodobý výnos, druhou polovinu postupně prodejme pro posílení koruny.

HN: Tím bychom ale neměli žádné disponibilní rezervy, jen onu zainvestovanou část. Není to pro zemi s rizikovou měnou nezodpovědné?

Akcie můžete také vždy prodat v případě nouze, jsou likvidní. A taková nouze přichází málokdy. Vezměte si, že za dobu existence Česka k tomu došlo jen dvakrát, na konci 90. let a pak letos. Je sice riziko, že prodáte rezervy levně, ale dražší je nechat rezervy dvacet let ležet.

HN: Bankovní rada dostává podklady v podobě prognózy, která vychází z ekonomického modelu. Jak myslíte, že ho radní berou v úvahu?

Minulá bankovní rada se o něj hodně opírala. Občas bych řekl, že až trochu nekriticky. Možná to bylo dané tím, že řada členů neměla hlubší technické vzdělání, jak přesně daný model funguje. To samo o sobě není problém, například šéfové dvou největších centrálních bank na světě jsou právníci. Problémem už je, když se rada bojí model zpochybnit. Model například počítá s tím, že v ekonomice máte nyní všude sedmiprocentní úroky. Jenže lidé mají na svých úsporách v průměru jednoprocentní úrok, firmy si berou úvěry v eurech. Je to rigorózní model, ale jeho základní mechanika v dnešní době moc nefunguje.

HN: Model opravdu s ničím takovým, co říkáte, nepočítá?

Ne, model využívaný k prognózám ČNB nebere v potaz klientské sazby. Operuje se sazbou PRIBOR, což je sazba, za niž by si mezi sebou teoreticky mohly půjčovat banky. Nejde o tržní sazbu.

HN: Dokázal by nám nějaký lepší model teď říci, jak vysoké máme mít sazby?

Každý model bude mít nedostatky. Kromě průsaku do klientských sazeb je problém s inflačními očekáváními. U nás nedochází k žádnému hloubkovému průzkumu mezi domácnostmi ohledně toho, jakou čekají inflaci. Já jsem trochu cynik a myslím si, že se to nedělá schválně, protože výsledky by pak celý model rozbily. Nicméně abych odpověděl stručně, sazby by měly být dlouhodobě tak vysoké, aby se vyplatilo spořit. Jinak potečou peníze do spotřeby nebo nemovitostí a jiných aktiv.

HN: Když si procházím data centrální banky, tak zveřejňuje šetření mezi nefinančními podniky a analytiky. Je tam viditelné, že inflační očekávání se občas zvyšují zpětně vzato až hystericky. Není proto dobře, že to banka moc neřeší?

Lidé asi opravdu odhady inflace spíš přeženou, ale to neznamená, že by neměla ČNB vědět, jaká jsou jejich očekávání, a s tím vědomím nastavovat sazby, aby se vyplatilo spořit. Neříkám, že podle změřených očekávání musíte nutně překopat model a zaříznout ekonomiku brutálními úroky, ale pokud jste centrální banka, neměly by vám stačit odpovědi 10 analytiků bank a několika firemních ekonomů, jako se to tak dělá teď.

HN: Banka v prezentaci pro analytiky na jednom slidu ukázala výstupy prognózy pro případ, že by byla inflační očekávání na pěti procentech. Jak je taková predikce relevantní?

Je reálnější, že očekávání budou dlouhodobě blíž k pěti než ke dvěma procentům, kde je chce banka mít. Čekal bych proto, že ten „alternativní“ scénář bude spíš základní. Obecně ale představená predikce až moc okatě působí, že je nakreslená tak, jak si to nová bankovní rada přála. Bankovní rada si evidentně myslí, že model nefunguje, tak by mi přišlo férovější to na rovinu přiznat a dočasně ho odložit stranou.

HN: Nemohu ověřit, jestli ji nakreslili radě na míru. Když to vezmu ale obecně, není standardní, že se v predikcích odráží očekávání ohledně chování rady?

Podle mě se to implicitně snažila měnová sekce vždy do jisté míry dělat, přece jen cítí vůli nadřízených. Nikdy to ale nebylo tak, že by se model změnil ve své základní logice oportunistickým způsobem. On má mimo jiné jednu základní vlastnost: když neděláte dlouho nic a jen čekáte, tak má tendenci se časem ke dvouprocentní inflaci vrátit. Pokud je zadání, že nechcete nic dělat, tak nejjednodušší řešení je prodloužit horizont měnové politiky. To se také stalo. Samotného mě překvapilo, že reakcí na tak evidentní tlak a velmi napjatou atmosféru v ČNB nebyly odchody některých zaměstnanců z měnové sekce. Ohýbat model, který velkou část života budovali, pro ně muselo být z profesního hlediska velmi bolestivé.

HN: Třeba si uvědomili, že by jejich odchod s nástupem nové rady byl velmi špatným signálem směrem ke kredibilitě banky…

Nevím, jestli je horší signál, když odmítnete pracovat na takových prognózách, nebo že je naopak vytváříte. Každopádně nechci o personální situaci v ČNB víc spekulovat.

HN: Na začátku jste říkal, že daný model je nedokonalý a sám byste se jím nyní moc neřídil a sazby nezvyšoval, neprotiřečíte si teď?

Vnímám nedokonalosti modelu. Ale to neznamená, že mi přijde v pořádku, když se model ohne pro odůvodnění rozhodnutí, které bylo učiněno dopředu. Za modelem je spousta práce a je užitečný, byť v současné situaci možná méně než obvykle.

HN: V prognóze banka uvádí, že i příští rok bude inflace přes devět procent. Jaký je rozdíl v rychlosti působení sazeb oproti kurzu na ekonomiku?

Inflace v zimě a v příštím roce pořád ještě není ztracený boj, přes kurzový kanál s ní můžete něco udělat, pokud budete chtít. Maximální brzdicí efekt při posílení koruny se projeví do půl roku. Podívejte se, jak rychle se vám mění ceny benzinu. U vlivu sazeb je horizont podstatně delší, nemluvě o tom, jestli, jak jsem říkal, není už jejich potenciál vyčerpaný. 

HN: Měla by centrální banka garantovat reálný kladný výnos? Když použiji vaši logiku, tak je to způsob, jak zbrzdit útraty, ale třeba i nafukování cen nemovitostí…

Nepoužil bych slovo garantovat, ale snažit by se o to dlouhodobě měla. Nyní si především musí zavolat šéfy velkých bank a požádat je, aby pomohli s úročením úspor českých domácností. Chápu, že banky mají náklady dané regulací, ale aktuální výnosy na spořicích účtech v kombinaci s objemovým omezením vkladů a dalšími podmínkami jsou pořád nevysvětlitelně nízké. Na trhu spoření evidentně panuje nízká konkurence a banky se o klienty moc nesnaží bojovat.

Uvědomte si, jak banky nyní vydělávají tím, že jenom přehazují peníze klientů do ČNB a inkasují sedmiprocentní úrok. Nemusí pro svůj zisk vůbec nic produktivního dělat. Navíc zlepšení podmínek pro spoření je i v jejich kolektivním zájmu. Pomoci ČNB bojovat s inflací je asi jediná možnost, která je může zachránit před bankovní daní. Navíc se jednou může stát, že ČNB otevře účty přímo pro domácnosti, aby zefektivnila právě působení sazeb, a připraví banky o tento lukrativní byznys.

HN: Není to ale problém občanů, že na banky víc netlačí? Přece jen bank máme v Česku hodně, navíc můžete používat fintechové aplikace…

Určitě jsme na banky až moc hodní a naší netečností je necháváme příliš vydělávat. Nejsme tolik ochotní aktivně přesouvat peníze mezi bankami.

Mimořádná daň? Do 30 procent a kromě elektráren i pro banky. Stát by mohl získat až 90 miliard

2. 8. 2022 ▪ 8 min. čtení

HN: Podle vás mají nyní banky nezasloužené zisky v důsledku repo operací, ty tu ale přece nemusí být dlouho. Až půjdou sazby dolů, bankám vzrostou náklady kvůli regulacím a refixacím hypoték na nižší sazby. Není proto správné, že si teď podrží vyšší zisky?

Nemyslím si, že vývoj inflace v dalších letech umožní pokles sazeb. Ale i kdyby ano, banky to mohou vyrovnat lusknutím prstů snížením úroků na spořicích účtech.

HN: Pokud se zavedou daně z abnormálních zisků, měly by se také zavést dotace v době nízkých zisků?

Naše banky mají dlouhodobě vysoké zisky, pěkně profitují i při nízkých sazbách. Vždy mají velmi dobrou marži na úvěrech vůči vkladům. Jsou dobře kapitalizované a není důvod je dotovat. Ale opakuji, že lepší než speciální daň by bylo, aby banky dobrovolně zvýšily úroky na spořicích účtech nad šest procent a bez objemového omezení.

HN: Pokud se zavede sektorová daň, tak to banky možná vyřeší tím, že zdraží služby klientům. Má smysl proto daň zavádět?

Kdyby tomu tak bylo a plně to převedly na klienty, tak proč by se teď tak zuřivě bránily?

HN: Mohou s tím mít zbytečné náklady, chtějí si přirozeně udržet status quo… A něčemu se bránit přece můžete čistě z principu.

Skutečnost je taková, že část klienti zaplatí, ale většinu ne.

HN: Mluvil jste o tom, že hypoteční trh v Česku zamrzl, je to dobře?

Pro ekonomiku to dobře není, hlavně to škodí mladým lidem. Třeba já na současné situaci nezaslouženě vydělávám, neboť mám vysokou hypotéku za nízký dlouhodobě fixovaný úrok a za roky 2021–2023  mi inflace smaže třetinu dluhu, navíc roste hodnota mé nemovitosti.

HN: Existuje nějaký způsob, jak by mohla ČNB trh povolit a rozmrazit ho?

Navrhoval bych, aby současná přísná regulace byla navázaná na repo sazbu. Když vám rostou úrokové sazby, mohla by se uvolňovat pravidla pro poskytování hypoték.

HN: Nebylo by to nebezpečné, že by si úvěry brali lidé neschopní je pak splácet?

V zájmu komerční banky není dávat hypotéky, které nebudou dlužníci schopni splácet. V bankách si umí riziko dobře spočítat, nechal bych to proto na bance a klientovi. Navíc jsem přesvědčený, že sekce finanční stability ČNB by to dobře nakalibrovala. V celé ČNB je to dlouhodobě nejlépe výkonný útvar.

HN: Od svých blízkých – neekonomů – dostávám občas otázku, proč máme vůbec inflaci a proč zrovna dvouprocentní? Co byste jim odpověděl?

Podobně jako bývalý guvernér Jiří Rusnok bych řekl, že je to na dlouhé povídání.

HN: Dobře, tak když se vás na to teď zeptám já, jak mi to vysvětlíte?

V osmdesátých letech měla spousta zemí problémy s inflací a na Novém Zélandu přemýšleli, co by s tím udělali, a nakonec došli k myšlence přímo vyhlásit, o jakou inflaci se budou snažit. Zmíněná dvě procenta přitom byla horní hranicí, kterou byli ochotni akceptovat. Nicméně dané číslo bylo čistě arbitrární, nepředcházely mu žádné hluboké úvahy nebo studie, což jasně později přiznal i tehdejší guvernér Don Brash. Pak myšlenku převzala kanadská centrální banka. Ta si to ale potichu přepsala už na dvouprocentní cíl.

Je to paradoxní, protože do té doby bylo jen 17 studií na celém světě, které zkoumaly ideální inflaci, a nikomu nevyšlo kladné číslo. Tudíž dvouprocentní cíl stál od začátku na vodě a argumenty, které slyšíte nyní, vznikají až jako zpětné odůvodnění. Dvě procenta jsou zvyk, který udržuje setrvačnost aparátu centrálních bank. Od roku 1990 máme studií 220 a ty v průměru říkají, že ideální inflace je zhruba nula.

HN: V posledních měsících to tak asi nevypadá, ale není inflační cílování ve výši dvou procent to nejlepší co k udržování cenové stability máme?

Osobně jsem pro cílování dlouhodobě nulové inflace v průměru. Založili jsme k tomu i iniciativu zrusme-inflaci.cz. Nenavrhuji přitom žádnou velkou revoluci, ale jen dovršení vývoje od konce 90. let. Česko mělo dříve vyšší inflační cíl než dvě procenta, postupně se snižoval, tak teď bychom skončili na té nule, o které výzkum ukazuje, že je optimální. Zároveň by se ale banka měla snažit vyrovnávat různé odchylky směrem dolů i nahoru. Jinak řečeno, cílem banky by mělo být, aby stejný nákup stál dnes v průměru stejně jako za dvacet let. Tomu já říkám cenová stabilita. Zjednodušilo by to plánování na penzi, firemních investic. Tento režim de facto funguje od roku 2008 ve Švýcarsku, ceny jsou tam od té doby prakticky stabilní. 

HN: Vy to říkáte, jako by bylo jednoduché změnit inflační cíl…

Ono to tak ale v našich podmínkách opravdu je. V ústavě není definované, co je to cenová stabilita. Pokud se guvernér ČNB večer rozhodne, že stabilitou se rozumí průměrně nulová inflace, může to udělat třeba hned zítra ráno. Většinu v radě evidentně má.

HN: Z vašeho popisu fungování takového cílování mi vychází, že byste byl ochotný uměle vyvolávat i deflace, kterých se ale ekonomové bojí často mnohem více než vysoké inflace. Není proto lepší mít dvouprocentní cíl, abychom tomu deflačnímu peklu byli dál?

Obava z deflace plyne z událostí 30. let minulého století, kdy byla skutečně devastující. Šlo o absolutní selhání centrálních bank, které vlastní politikou způsobily dvoucifernou deflaci. Ta je podobně špatná jako dvouciferná inflace. Ale občasná mírná deflace ničemu neškodí, což je většinový výsledek v ekonomickém výzkumu. Vezměte si, že v 19. století jsme měli celé dekády s převládající deflací, které přitom ekonomiku nijak nepoškodily.  

HN: Říkáte, že deflační problém vznikl cíleným vyvoláním centrálních bank, vy ale přece chcete dělat to samé…

Rozdíl je v tom, že lidé budou vědět, že občasná deflace je jen dočasná a že cílem národní banky je dlouhodobá stabilita průměrných cen. Tedy když máte deflaci, očekáváte mírnou inflaci, a naopak. Ekonomiku stabilizujete, snížíte riziko spirál na obě strany. Ve finále by si lidé přestali deflace nebo inflace vůbec všímat, byla by to v průměru nudná nula.  

HN: Nejde ale také do velké míry o reakci státu?

Máte pravdu, reakce fiskální politiky je důležitá. Při recesi a deflaci ceny v ekonomice klesnou, státu se tím sníží příjmy, dluh ale neklesne. Podle modelů, které předpovídají deflační spirálu, vláda v takové situaci zvýší daně, aby udržela vyrovnaný rozpočet. Která vláda by dnes něco takového udělala? Reakcí by naopak bylo zvýšení zadlužení a helikoptérové peníze lidem, ať chceme, nebo ne. S deflací se bojuje mnohem jednodušeji než s inflací, a to i kdyby národní banka z nějakého důvodu nedělala nic.

HN: Řekněme, že jste v pozici země, která má vlastní měnu, extrémně vysoký dluh a je de facto před bankrotem, tudíž těžko se můžete dále zadlužovat. A nemluvím ani o tom, že ono tištění peněz zavání narušením nezávislosti centrální banky…

Země, která je před bankrotem a má vlastní měnu, není v deflaci. Vládní dluh je jenom jiná forma peněz. Zvyšování vládního dluhu je tištění peněz, a to i bez přispění centrální banky. 

HN: Kdybychom něco takového zavedli, tak co by to znamenalo vůči vnějšímu světu?

Kdybychom zrušili inflaci, posilovala by nám postupně koruna.

HN: Z toho by exportéři moc nadšení nebyli.

Exportéři budou mít sice silnější korunu, ale zároveň i menší korunové náklady na domácí vstupy, protože nebudou řešit inflaci. Dopad bude z logiky věci neutrální.

HN: Jaké jsou nevýhody cílování nulové inflace?

Rozhodně tím naštvete spoustu lidí, velkých dlužníků. V delším období to ale nebude zlé, protože sazby se tím aspoň nominálně sníží. Určitý problém by mohl mít stát, neboť by politika centrální banky tlačila na to, aby hospodařil zodpovědně s vyrovnaným rozpočtem.

HN: Je cílem vaší iniciativy dosáhnout toho, aby někdo z prezidentských kandidátů přijal vaši myšlenku a pokusil se ji prosadit?

Nevím, o čem jiném by měla být kampaň než o inflaci. Prezident rozhoduje o složení bankovní rady, což je jedna z jeho nejdůležitějších pravomocí. Rada nakonec rozhoduje o inflaci. A inflace je pro rodinné rozpočty nyní téma číslo jedna.

HN: Máte ambici stát se členem bankovní rady? Přijal byste takovou nabídku od prezidenta? 

Nevím o nikom, kdo by takovou nabídku odmítl. Nicméně bydlím v Litomyšli a mám čtyři malé děti, takže pro mě by to bylo složité. V bankovní radě by se mi spíš líbil někdo s dlouhodobou zkušeností ze zahraničí. Třeba Jaroslav Borovička nebo Filip Matějka, nejlepší čeští makroekonomové. Nebo i špičkoví experti, kteří nemají české občanství, ale k tomu by se musel změnit Zákon o ČNB.

Chcete vědět, co se děje v české a světové ekonomice? Co si o aktuálních trendech myslí lidé z byznysu, majitelé firem a jejich šéfové? Každý týden v pátek vám naši top autoři přinášejí výběr toho nejlepšího a pohled z byznysové strany. Odebírejte Byznys newsletter.