Život nemá na Zemi na růžích ustláno. Opakující se masová vymírání druhů zaznamenaná v horninových vrstvách přesvědčivě dokládají, že stačí vlastně málo – jedna větší přírodní katastrofa, a desítky milionů let vývoje života mohou vzít za své.

Ostatně kdyby to potomci dinosaurů uměli, mohli by vyprávět. Nadvláda dinosaurů nad planetou skončila náhle přibližně před 66 miliony let, kdy se Země srazila se zhruba 10 kilometrů velkou planetkou a následky srážky smetly tehdejší pány tvorstva z povrchu planety. Jejich zánikem se otevřela cesta k dominanci nové třídě živočichů – savců, a ve výsledku i nám, lidem. A je to právě náš druh, který nyní stojí na prahu velké změny. Chystáme se totiž „otestovat“ technologii, která by život na Zemi v konečném důsledku mohla ochránit od tragického osudu dinosaurů.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Je ale třeba začít od začátku, a to pořádně. Celý tento příběh se začal odvíjet už v době, kdy před přibližně 4,5 miliardy let vznikala kolapsem mezihvězdné mlhoviny Sluneční soustava. Kolaps mlhoviny vedl nabalováním malých prachových zrnek na sebe ke vzniku těles větších, ta se následně začala srážet a také v prostoru Sluneční soustavy se odehrávala jedna velká kosmická přestřelka, ze které nikdo nevyvázl bez úhony. Jak se jednotlivá tělesa srážela, tak rostla. Časem vzniklo nejen Slunce, ale i planety a měsíce. Vyjma nich však ve Sluneční soustavě zůstalo i velké množství „smetí“, které nestihlo svůj život zakončit srážkou a pohlcením jiným tělesem. Alespoň prozatím…

Když se totiž podíváte na tvář kamenitých planet a měsíců, naleznete nespočet impaktních kráterů. Různě velkých jizev vzniklých dopady „smetí“ na jejich povrch. Zatímco krátce po zformování Sluneční soustavy nebylo o vzájemné kolize nouze, jak postupně stárla, četnost srážek klesala. Nikoliv však na nulu. Po Sluneční soustavě se stále potuluje obrovské množství různě velkých úlomků, které se mohou připlést do cesty jinému tělesu. A v případě smůly tím tělesem bude Země.

A pak ten příběh mohl pokračovat třeba takto. Stmívá se, ale mládě Ankylosaura stále pobíhá v bahně po boku svých rodičů. Nikdo z nich si nevšímá drobné tečky nově zářící již několik týdnů nad jejich hlavami. Tečka je příliš malá a nezajímavá. Jenže tohle se dnešní noci změní. Během chvilky tečka naroste do obřích rozměrů, následně se rozpadne (minimálně) do dvou těles a ta se jako ohnivé šípy proženou noční oblohou. Nebude to trvat dlouho a horizont vzplane. Z místa dopadu se začne šířit tlaková vlna a zemětřesení. Zakrátko následky srážky pocítí většina planety. Do atmosféry se totiž dostane velké množství popela a skleníkových plynů, které změní globální klima a způsobí rozpad potravního řetězce. Věk dinosaurů najednou skončí.

Lidstvo bylo prozatím podobné katastrofy ušetřeno. Mohlo by se tedy zdát, že není důvod se strachovat. Ale když na svět začneme nahlížet skrze geologický čas, možná bychom si nějakou tu starostlivou vrásku měli přivodit. Statistika totiž ukazuje, že nebezpečné srážky Země s jinými tělesy jsou vlastně nepříjemně časté. Jen si vzpomeňte na události v ruském Čeljabinsku z roku 2013 nebo Tunguzku v roce 1908. Tehdy se Země potkala „jen“ s pár desítek metrů velkými tělesy, která ale i tak dokázala napáchat značnou paseku. V obou případech jsme přitom měli štěstí. Tělesa explodovala v atmosféře a nedopadla na povrch. Navíc se v případě Tunguzky ničivá tlaková vlna přehnala přes neobydlenou oblast. Vyjma vyvrácených stromů na ploše 2150 km2 se zase tak moc nestalo.

Jenže štěstí nemusíme mít napořád. Stačí se podívat do arizonské pouště, kde se nachází 1,2 kilometru široký kráter. Ten je svědkem dopadu asi 50 metrů velkého, na železo bohatého meteoritu před 50 tisíci lety. Pokud by tam tehdy bylo město, během okamžiku by zmizelo z povrchu zemského. Přitom šance, že pár desítek metrů velké těleso dopadne na povrch Země, je vysoká – může k tomu dojít přibližně jednou za tisíciletí. Z pohledu geologického času ale dochází až nepříjemně často i ke srážkám Země se „zabijáky planet“. Ke srážce Země s tělesem o velikosti asi takové, které vyhubilo dinosaury, dochází totiž přibližně jednou za 100 milionů let. Je tak zřejmé, že naše civilizace může dostat smrtící úder z vesmíru v podstatě kdykoliv.

A to nás přivádí do současnosti. Zatímco se skutečně obrovskou erupcí sopky, silným zemětřesením nebo třeba explozí supernovy v těsné blízkosti Slunce toho moc neuděláme, u srážek Země s jinými tělesy je to jiné. Už dlouho máme v hlavách plán, jak Zemi ochránit – můžeme nebezpečné těleso zkusit zničit (dle Hollywoodu), anebo odklonit (dle akademické obce). Ke srážce tělesa se Zemí tak vůbec nemusí dojít!

Dlouho tenhle nápad zůstal jen na papíře a nebylo jasné, jestli by v podmínkách skutečného světa fungoval. Ale to se v noci z pondělí na úterý změní. Americká NASA se totiž pokusí kontrolovanou rychlostí navést půltunovou sondu DART do přibližně 160 metrů velké planetky Dimorphos. Ta přitom obíhá kolem 780 metrů velké planetky Didymos a je tak v podstatě jejím měsícem. Od srážky si pak slibujeme, že se podaří dráhu měsíčku částečně vychýlit, a my se tím naučíme, jak správně pro Zemi nebezpečná tělesa vychylovat ze své dráhy.

Nakolik bude test úspěšný, se dozvíme za pár týdnů díky pozemským dalekohledům schopným dráhu měsíčku sledovat. Ale co přesně se s ním stalo, uvidíme až za pár let. V té době se do blízkosti binární planetky Didymos vydá další evropsko-americko-japonská sonda, která nám výsledek řízené srážky ukáže. Tím budeme vědět nejen, jak moc se těleso vychýlilo, ale i jak moc ho srážka poničila.

Lidstvo se tímto krokem vydává na cestu, na jejímž konci může mít v rukách technologii umožňující mu odklánět menší tělesa ve Sluneční soustavě. A tím chránit nejen svoji civilizaci, ale i všechen (přeživší) pozemský život před touto kosmickou hrozbou. V pomyslném souboji dvou evolučních větví se tak savci dostávají o pořádnou ankylosauří délku kupředu!

Baví vás číst názory chytrých lidí? Odebírejte newsletter Týden v komentářích, kde najdete výběr toho nejlepšího. Pečlivě ho pro vás každý týden sestavuje Jan Kubita a kromě jiných píší Petr Honzejk, Julie Hrstková, Martin Ehl a Luděk Vainert.