Konec blbé nálady v Čechách aneb Nový prezident a důležitost pozitivního ducha pro ekonomiku

Teorií je mnoho, ale Max Weber jako důvod uvádí právě jakéhosi „ducha“. Mezi společenskými vědci se příliš často o duchách nemluví, a už vůbec ne o zázracích. Přesto právě ve spojitosti s Evropou před dvěma sty lety se tato terminologie ujala.

V Evropě se očividně „probral nový duch“, píše Norman Davies ve své objemné knize Evropa – dějiny. Depresivního ducha pozdního středověku vystřídala renesance, tedy znovuzrození, až vzkříšení, která později vyústila v onen zázrak. Jako by skončil staletí trvající marasmus blbé nálady a deprese.

Za recept na ukončení velké ekonomické deprese započaté krizí z roku 1929 bylo též mezi pravou stranou americké společnosti považováno zlepšení nálady. Koneckonců i ekonomický výraz deprese evokuje obecné přijímání deprese jako (mimo jiné) špatné nálady, absence elánu, povadlého ducha, jakousi ztrátu smyslu. Karikatury z té doby tak dokonce zobrazují Hooverův recept na konec deprese: smile the depression away – depresi zaženeme úsměvem. Z opačného tábora pak posléze píše Keynes o animal spirits, tedy o důležitosti jakéhosi elánu, étosu – a také o duchu, který nám dává životní energii. Zkrátka duch hraje v ekonomii velikou roli i ve vědeckých teoriích.

Komentář Tomáše Sedláčka

Prezident povznášející ducha národa aneb Česko na rozcestí cynismu

27. 1. 2023 ▪ 4 min. čtení

I v českých zemích se již dlouho, přinejmenším od dob Václava Havla a jeho rudolfínského projevu z roku 1997, mluví o špatné nebo blbé náladě. Následující dva prezidenti k dobré náladě ve společnosti moc nepřispěli. Ať již Klausovou skepsí vůči Evropské unii, které jsme se stali součástí, nebo Zemanovým profesionálním cynismem, kdy se z pravdy a lásky stalo označení pro nevítanou a posmívanou část společnosti.

Bylo by asi přehnané tvrdit, že se u nás bude opakovat onen ekonomický zázrak vyvěrající ze změny ducha. Ale přesto je namístě se nad touto možností zamyslet. Petr Pavel přece jen představuje velikou změnu v náladě českého národa. Zaprvé se nepotvrdily teze o rozdělené společnosti, důchodci se nenechali uplatit z eráru, stejně tak jako křesťané neskočili na Babišovo pouťové kejklířství, kdy najednou po kapsách již čistě průhledně populisticky nosil křesťanské cetky. Vláda teď nebude muset věnovat podstatnou část své energie boji s prezidentem a jeho suitou. Pryč jsou prapodivní poradci Klause a Zemana i jejich konspirační teorie, po kterých dnes nikdo ani neštěkne, stejně jako po jejich nositelích.

Po dlouhé době je radost poslouchat rozhovor s prezidentem, který má hlavu a patu, a navíc mluví srozumitelněji pro širokou veřejnost než Václav Havel. Z Hradu, ze kterého se mezitím stala jakási mrtvá, do sebe uzavřená končetina Prahy, kterou nešlo projít ani fyzicky, natož mentálně, se snad opět stane centrum kultury a intelektu, kde se bude politika řešit, a ne komplikovat.

Přitom dobrých zpráv je mnoho, jen o nich mluvit. Naše země se hrdě a odvážně postavila – prezidentům navzdory – jak Číně, tak Rusku. A to ještě dávno před loňskou invazí, kdy se zlo Putinova režimu stalo do očí bijícím celému světu. Vyhostili jsme ruské špiony/diplomaty, odstranili sochu Koněva, přejmenovali ulici, kde sídlí ruská ambasáda, a náš předseda Senátu oficiálně navštívil Tchaj-wan navzdory čínským výhrůžkám. Rusko nás dávno před invazí zařadilo mezi své oficiální nepřátele, hospodářsky jsme v paritě kupní síly předehnali Izrael a jsme v těsné blízkosti Japonska a brzy i Itálie. Zároveň se náš údajně „rozdělený národ“ těší jednomu z nejmenších příjmových rozdílů mezi bohatými a chudými.

Teď jen dodat národu ducha. A to je kardinální role vhodná právě pro nového prezidenta. Ano, máme naději, že blbá nálada, která se s námi tak dlouho vleče, skončí.