Zchudnout kvůli záchraně planety? Nesmysl, lidé mají přirozenou touhu po stále větším bohatství

Kde na to vezmeme peníze?

Odhady mluví o tom, že v Evropě bude do roku 2030 potřeba každoročně investovat zhruba 330 miliard eur, aby bylo možné splnění klimatických cílů dosáhnout. To je samozřejmě hodně – ale zároveň to je pouze zhruba jedno až jedno a půl procenta našeho HDP. Takže to není nic mimořádného. Klíčové je něco jiného – jistěže budou muset část peněz investovat jednotlivé státy, ale největší část bude muset pocházet ze soukromých zdrojů. Vládní opatření, jako jsou investice, regulace nebo daňové nástroje, musí směřovat k tomu, aby pro tuto věc získala soukromý sektor. Když se to podaří, tak ta zmíněná částka rozhodně není nedosažitelná.

Proč by se do toho soukromé firmy měly v takovém měřítku vložit?

Lidé o tom často přemýšlí ve stylu, že by firmy měly jednoho dne prozřít, vzdát se všech ostatních cílů a vrhnout se do boje se změnami klimatu, protože jde o vznešenou snahu o záchranu lidstva. Když mluvím s byznysem, zdůrazňuji něco jiného, a sice to, že zelená transformace nemá jen své nepopiratelné náklady, ale také jde o velkou příležitost k dalšímu růstu. Je fakt, že snaha stát se v této transformaci lídrem, dává z byznysového pohledu smysl. Takže i kdyby dané firmě byla budoucnost planety a lidstva ukradená, je pro ni zcela smysluplné snažit se být nejlepší v technologiích, které budou pro ekonomiku budoucnosti klíčové.

A regulace?

Ta je tu proto, že se vlády snaží tento proces urychlit. Jde například o zákaz nových aut se spalovacími motory po roce 2035 nebo o zpoplatnění emisí. K razantnímu snížení emisí však nedojde primárně díky regulaci, ale proto, že ty nejlepší firmy si uvědomí, jak obrovská příležitost to pro ně je. Přejdou na nové technologie a získají tak konkurenční výhodu. Povede to ke zlevnění zelených technologií, které nejdřív budou stát stejně jako ty založené na fosilních palivech a následně budou levnější. Jakmile to nastane, dojde k exponenciálnímu šíření těchto technologií.

Nezní to jako příliš optimistické sci-fi?

Ano, zní, ovšem jen na první pohled. Přesně tímto způsobem v minulosti došlo i k jiným transformacím. Dnes se nám zdá jasné, že parník byl vždycky lepší než loď s plachtami. Ale nebylo tomu tak – parní stroj byl zpočátku velmi neefektivní, a tedy drahý. Půlku lodi nemohl zabírat náklad, ale uhlí, protože ho nebylo možné doplnit po cestě a podobně. To vše se však postupně zlepšovalo, až se jednoho dne parník stal efektivnějším způsobem přepravy. Takových příkladů bych mohl uvést spoustu. Přesně tímto způsobem dojde i k zelené transformaci.

Námitka kritiků zní: Spoléhat se v této míře na inovace je nezodpovědné, protože když se nepodaří, čeká nás klimatická katastrofa.

Ano, to je mi často vyčítáno. Jenže tito kritici o inovacích přemýšlejí jako o něčem, na co prostě musíme počkat, jestli nastane, nebo ne. Nové technologie se ale historicky vzato objevovaly jako odpověď na priority dané doby. Prioritě lidé přičítají hodnotu a jsou za ni ochotni zaplatit. Dnešní prioritou je dekarbonizace, recyklace a podobně. Řada lidí je už nyní ochotna připlatit si za elektromobil či za salát v recyklovatelném obalu. Nové technologie se neobjevují nějakým zázrakem, ale v reakci na potřeby a tužby zákazníků.

A navíc platí, že řadu technologií potřebných pro zelenou transformaci nepotřebujeme vymýšlet, už existují. Podle různých odhadů můžeme 60 až 70 procent nutného snížení emisí dosáhnout s technologiemi, které jsou dostupné už teď. Jde především o produkci energie. A připomínám, že její výroba ze slunce či větru je už nyní levnější než z fosilních zdrojů. Jde o škálování těchto technologií. Neříkám, že to bude jednoduché, nicméně je to proveditelné. Rozhodně to není tak, že se spoléhám na fúzní reaktor, který bude k dispozici třeba až za 100 let.

Uveďte příklad, kdy se nová technologie objevila v reakci na priority dané doby.

Třeba solární panely. To je starý vynález už z 19. století. Aby tehdy mohly být efektivní, musely by do nich proudit velké investice, o což nikdo neměl zájem, protože bylo dost levné ropy a uhlí. Jejich čas přišel v 50. letech 20. století, v době, kdy se Američané a Sověti předháněli ve vysílání družic do vesmíru. Stále však šlo o velmi okrajové využití. To se začalo měnit v 70. letech, kdy energetická krize přinesla dramatické zdražení ropy. Americký prezident James Carter tehdy nechal nainstalovat solární panely na Bílý dům. V 80. letech je jeho nástupce Ronald Reagan zase sundal, protože se ropa zlevnila. Ale teď je opět potřebujeme.

K našemu štěstí se do nich pořád investovalo, a tak je solární energie mimořádně levná. Její produkce ze solárních panelů je oproti 70. letům levnější o 99,6 procenta. Plyne z toho, že to, jak je nějaká technologie drahá, není její navždy danou vlastností. Je to důsledkem toho, jak se do ní investuje.

A co argument, že chudé země jistě mají právo na ekonomický růst, ale že vyspělý svět už žije v nadbytku, a měl by se tak vědomě rozhodnout pro nerůst?

To je podobný argument, jako když Francis Fukuyama napsal po skončení studené války svůj slavný článek o konci dějin. Samozřejmě se mýlil. S ekonomikou je to podobné – nejbohatší lidé středověku byli z dnešního hlediska chudí. Neměli doma například ani základní hygienické vybavení, umírali na nemoci, které nyní považujeme za banální. Kdybychom se my na Západě rozhodli pro nerůst, neznamenalo by to, že na jiných místech světa by nedocházelo k dalším a dalším inovacím. Časem bychom tak neměli přístup k nejnovějším technologiím nebo k lékům na rakovinu a podobně. Bylo by to pro nás přijatelné?

Prostě nerozumím tomu, jak může někdo tvrdit, že Západ dosáhl jakéhosi konce technologické historie, a tak se může spokojit s tím, co má. Lidé pořád touží po tom, aby měli víc. To samo o sobě není nijak zavrženíhodné. Nemluvím o tom, když někdo chce sníst 15 cheeseburgerů denně. Jde o neustálou touhu po zlepšení lidských podmínek k životu, která existuje od počátku lidských dějin.

Nemají ale v západních státech z růstu prospěch jen ti úplně nejbohatší, zatímco příjmy skoro všech ostatních stagnují? K čemu takový růst je? ptají se kritici.

Ano, je fakt, že v některých zemích, a hlavním příkladem jsou USA, z růstu v posledních dekádách disproporčně profitovali ti nejbohatší. Ať už mluvíme o jednotlivcích nebo firmách. Rozhodně netvrdím, že to není problém. Má to vážné dopady na společenskou soudržnost. Určitě je nutná redistribuce. Ale ta je snadněji proveditelná v ekonomice, která roste. K největší redistribuci docházelo v USA a v Evropě po druhé světové válce, tedy v době rekordního růstu.

Takže o odstranění emisí se postará kapitalismus a vše, co s ním souvisí, jako například vývoj a rozšíření nových technologií? My jako jednotlivci nebudeme muset nějak zásadně změnit náš způsob života, třeba jíst méně masa?

Netvrdím, že kapitalismus nějakým zázrakem problém klimatické změny vyřeší, takže my se o něj můžeme přestat starat. Jak jsem řekl, velkou roli musí sehrát také jednotlivé vlády, byť menší než soukromý sektor. A je zde role i pro občany, tedy spotřebitele. V principu jde o to, že se tuto transformaci snažíme provést během, řekněme, 30 let, přičemž sama o sobě by trvala 50 nebo 80 let jako první průmyslová revoluce. Takže je to obrovská výzva a pro její úspěch je nutné, aby ji občané podpořili. Tedy aby hlasovali pro věci, jako je zdanění uhlíku, investice a podobně. Bez toho to vlády samy nemohou provést. A je nutné i to, aby občané jakožto spotřebitelé byli zprvu ochotni připlatit si třeba 10 či 20 procent za zelené technologie, dokud se nestanou levnějšími než ty fosilní.

Takže není bezpodmínečně nutné omezit létání nebo například jíst méně masa?

Zmínil jsem odhady, že v Evropě bude pro splnění klimatických cílů do roku 2030 každoročně potřeba investovat zhruba 330 miliard eur. Mezinárodní agentura pro energii zároveň odhaduje, že je možné tuto částku snížit asi o třetinu, pokud lidé změní své chování. To neznamená, že bychom měli začít žít v izolaci jako mniši. Myslí se tím relativně malé změny jako to, že pojedeme vlakem, a nikoliv letadlem, když jde o lety kratší než hodinu. Nebo že sedneme na kolo, a ne do auta, když jde o vzdálenost jeden či dva kilometry. A že se z nás sice rozhodně nestanou králíci, kteří jedí jen zeleninu, ale že spotřebu masa trochu omezíme. Čím víc lidí se takto zachová, tím lépe. Označil bych to za určitý bonus, nikoliv něco, co je bezpodmínečně nutné. Rozhodně neplatí, že se zelená transformace povede, jen když lidé zásadně změní své chování. Vzdát se všeho ve jménu vyššího dobra ochrany planety, to prostě není možné.

Exkluzivní rozhovor

Chcete se mít dobře? Tak musíte být pro Green Deal, vzkazoval „zelený fanatik“ Timmermans. Nyní zkusí vyhrát volby v Nizozemsku

22. 8. 2023 ▪ 9 min. čtení

Ve své knize píšete o tom, že bez kapitalismu bychom nemohli dosáhnout snížení emisí téměř na nulu, ale že kapitalismus sám o sobě nestačí, pokud nestanovíme cenu uhlíku. Ale co když to lidé prostě nepřijmou? Vidíme, jaký odpor budí třeba rostoucí cena emisních povolenek, především v zemích, jako je Česko.

To je legitimní obava. Kdyby vše fungovalo jen podle učebnic ekonomie, uvalení nějaké formy daně na emise by bylo jednoznačnou záležitostí, protože emise způsobují změnu klimatu, což jsou náklady, za které někdo musí platit. Ale politicky vzato je samozřejmě otázka, jestli to lidé přijmou. Jsou však i jiné způsoby – některé státy USA mají systém emisních povolenek, ovšem na federální úrovni nic takového nefunguje, protože je to politicky nepřijatelné. Takže americká vláda přišla s něčím jiným, a to s masivní veřejnou podporou pro zelené technologie. A vidíme, jak obrovské investice to nastartovalo. Tohle je tedy americký přístup. Je samozřejmě pro vládu velmi drahý. Zdanění uhlíku naopak vládě peníze vynáší. Ale prostě to není jediná varianta. V Evropě používáme mix obou přístupů.

V Česku a jinde ve střední a východní Evropě se často obáváme, že zelené technologie sice možná budou levnější, ale že nás obrovské inovace s nimi spojené minou. Prostě že na těch nejsofistikovanějších inovacích vydělá hlavně vyspělý svět nebo Čína, zatímco u nás zanikne spousta firem navázaných například na výrobu aut se spalovacími motory.

Zelená transformace se už děje. A to nikoliv proto, že ji chce Brusel nebo světové kosmopolitní elity. Děje se proto, že změna klimatu je opravdu zásadní hrozba, jejíž důsledky už pociťujeme. A čím víc je pociťujeme, tím víc lidé chtějí, abychom s tím něco udělali. Jedinou alternativou k této transformaci je klimatická katastrofa. Odpověď na vaši otázku tedy zní – v příštích 10 či 20 letech tato transformace jednoduše nastane. Z toho musí byznys v každé zemi vycházet. Je to podobné jako v době, kdy se objevila auta. Ten, kdo vyráběl koňská sedla, mohl nástup aut ignorovat s tím, že jeho cílem je pokračovat ve výrobě sedel. Jeho byznys samozřejmě mohl přežít, protože nějaká poptávka po sedlech přetrvala, byť dramaticky nižší. Šlo ale o ten nejchytřejší možný přístup k podnikání? Asi ne.