Ve sporu výtvarníka Davida Černého a kurátorky Marie Foltýnové, kteří se v přímém přenosu České televize poslali vzájemně do pr…e, se svobodomyslný člověk instinktivně staví na stranu Černého. Rozevlátý umělec proti upjaté úřednici. Díla oživující veřejný prostor proti rigidní instituci snažící se vše zakonzervovat a umrtvit. Nové proti starému. Invence proti konvenci.
Jenže zkusme na chvíli vypnout instinkt a podívat se na spor jinak. V pár poznámkách se pokusím ukázat, že extrémní favorizace jedné strany může vést k extrémním koncům.
Nedávno jste již předplatné aktivoval
Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Tento článek pro vás někdo odemknul
Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!
Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.
Zadejte e-mailovou adresu
Zadejte e-mailovou adresu. Zadaná e-mailová adresa je ve špatném formátu.
Máte již účet? Přihlaste se.
Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení
Využitím nabídky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Přihlaste se,
nebo si jen přečtěte odemčený článek bez přihlášení.
Zdá se, že už se známe
Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.
Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma
Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.
V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.
Pokračovat na článekZaprvé: Ve sporu o to, jestli na obchodním domě Máj mají viset Černého stíhačky s motýlími křídly, zaznívá silně názor, že na fasádu vlastního domu má mít kdokoli právo pověsit, co ho napadne, protože se soukromým majetkem si každý může dělat, co chce. A když mu do toho někdo, například kurátoři či památkáři, chce mluvit, chová se vlastně jako komunisté. Tento narativ rozjel sám David Černý, když vyprávěl, že ho názor památkářů na umístění jeho díla nezajímá a vytrvale nazýval kurátorku Foltýnovou „soudružkou Faltýnkovou.“
Jenže tohle je opravdu extrémní náhled. V jiných oblastech bez problémů uznáváme, že nakládání se soukromým majetkem má jistá omezení. Když vlastníte fabriku, nemůžete ji nechat libovolně kouřit a vypouštět jedy do řeky. Když vlastníte automobil, neznamená to, že nemusíte dodržovat dopravní předpisy. Když máte dům u Nuseláku, nemůžete si na něj jen tak umístit blikající reklamní poutač třicet krát padesát metrů. To všechno je zřejmé. Přesto kupodivu silně rezonuje názor, že když vlastníte památkově chráněný obchoďák v centru Prahy, můžete si na něj klidně pověsit desetimetrovou motýlí stíhačku a nikdo vám do toho nemá co mluvit.
Tím samozřejmě nemá být naznačeno, že práce Davida Černého jsou něčím jako vizuálním smogem. Naopak. Jsou to výjimečná díla, která ozvláštňují veřejný prostor, přitahují zájem místních lidí i turistů. Ať už jde o slavná obří mimina na Žižkovské věži, pohyblivou hlavu Franze Kafky u Quadria, nebo dvacetimetrovou drátěnou Lilith na novostavbě v Karlíně. Bez nich by Praha, kde moc nového a zajímavého nevzniká, byla opravdu tak trochu skanzen.
David Černý, stálý komentátor naší historie: od růžového tanku po čůrající panáčky
Jenže stejně jako na trzích neznamená minulá výkonnost záruku budoucích zisků, neznamená dosavadní výjimečnost umělce, že cokoli v budoucnu udělá, bude také výjimečné. Může to tak být (a v případě motýlích spitfirů asi i je), ale nemusí. Je proto logické, že umístění děl ve veřejném prostoru má podléhat diskusi. A ano, patří do ní i ti „otravní“ kurátoři a památkáři. Veřejný prostor by měl být živoucí, dynamický, ale současně by to neměl být urbanistický prales, kde bez kontroly vyroste jen to, co má nejsilnější finanční back up.
Druhá poznámka: Umělecké nadání a úspěšná umělecká činnost ještě neznamenají, že dotyčný je vyjmut z pravidel gentlemanského chování, že má nějaký generální pardon vyvazující ho z pravidel obecné slušnosti. Když se pustí do debaty, notabene se ženou, měl by dodržovat základní pravidla diskusní korektnosti. Mezi ně jistě nepatří urážení oponentky, komolení jejího jména, nadávání do „soudružek“ a tak dále. Veřejně činná osobnost by si měla být vědoma, že je mimo jiné i komunikačním influencerem.
Že se nakonec kurátorka Foltýnová neudržela a poslala Černého po debatě „do pr…e“, sice není hezké, ale upřímně řečeno, nic moc jiného si vizuální umělec nezasloužil. Ten, kdo zanáší do už tak poničené veřejné debaty v Česku další dávky pohrdání a urážek, nemůže počítat se zvláštními ohledy. Což bychom si také mohli a měli v rauši instinktivních sympatií k Davidovi Černému uvědomit.
Tím spíš – a to je třetí a nejpodstatnější poznámka –, že jednostranná favorizace divokého výtvarníka může leckomu zatemnit mozek a vést ke koncům takřka bolševickým. Ukázal nám to pražský zastupitel a předseda kulturního výboru Jan Wolf z KDU-ČSL, který začal volat po potrestání nebohé kurátorky. Naznačoval, že by ji měli z Galerie hlavního města za vulgaritu mimo kamery vyhodit. Nakonec se omluvil, ale stejně je na tom vidět, jak snadno se při domnělé (v případě Wolfa možná spíše konjunkturální) obhajobě tvůrčí svobody lze dopracovat k totalitnímu myšlení.
Takže, ač ve sporu o motýlí spitfiry na Máji není možné říci „je suis Foltýnová“, protože památkáři a kurátoři to někdy s rigiditou opravdu přehánějí, z pohledu obyčejné lidskosti by to zaznít mělo. A stejně by mělo být řečeno, že ač se nám líbí díla Davida Černého, neměli bychom oceňovat i jeho primitivní radikalismus v komunikaci. Ten je naopak věcně problematický a z pohledu společenské debaty vysloveně toxický.
