Proč Západ tak dlouho nechápal ruskou strategii. A proč mu trvalo osm let, než přehodnotil svoji politiku vůči Rusku

Západ se začal probouzet do reality teprve po ruské otevřené invazi na Ukrajinu v únoru 2022. Teprve tehdy mu došlo, že Rusko je revizionistický stát, který se snaží prosadit svou vlastní vizi evropského bezpečnostního řádu. Jistě, prezident Vladimir Putin již ve svém projevu na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007 a mnohokrát poté naznačil, že má v úmyslu právě toto učinit. Přesto mnozí na Západě věřili, že jde pouze o vzájemné nedorozumění. Válku na Donbasu v letech 2014–22 interpretovali jako vnitroukrajinský konflikt, což vedlo ke stále rostoucímu avanturismu Moskvy.

Výbušné napětí mezi Ruskem a Ukrajinou i vměšování Moskvy do vnitroukrajinských záležitostí od roku 1991 do značné míry unikaly pozornosti západních novinářů, analytiků a vědců. V zahraničních vztazích Ruska se projevoval do očí bijící nedostatek mezinárodního povědomí o ruské hybridní metodologii. Před deseti lety jen málokdo rozuměl ruskému způsobu vedení války, pro který byla Ukrajina testovacím polem. Pokusy Ukrajinců, dalších Východoevropanů a některých ostražitých odborníků vysvětlit ruskou strategii se setkávaly se skepsí. Vnějším pozorovatelům zněly jako přehnaná varování, manichejské argumenty, nebo dokonce konspirační teorie.

Reportéři, kteří v roce 2014 přijeli na východní Ukrajinu, byli svědky proruských protestů a naslouchali proruským ukrajinským občanům. Často se jim nepodařilo zasadit odehrávající se události do kontextu a správně vyhodnotit význam zdánlivě zjevných proruských místních tendencí. Někteří zahraniční pozorovatelé ani nedokázali rozlišit obyvatele Donbasu od „politických turistů“ ze sousedních ruských oblastí.

Proukrajinští novináři a další místní protiseparatistické hlasy v Donbasu naopak čelili otevřeným výhrůžkám a fyzickému násilí ze strany svých politických konkurentů, často řízených Moskvou. Často se stávalo, že proukrajinští místní obyvatelé nemohli veřejně vyjádřit svůj postoj, a tak zůstávali pro hostující reportéry neviditelní.

Západní média začala v dostatečné míře rozšiřovat svou přítomnost na Ukrajině až v prosinci 2021, v předvečer plnohodnotné invaze. Předtím většinu zpravodajství zajišťovali zpravodajové sídlící v Moskvě a hovořící pouze rusky. Jak řekl Otar Dovženko Rádiu Svoboda: „Pokud žijete v Rusku a čtete ruská média, ať už jste Američan, Němec, nebo Francouz, začnete se na události na Ukrajině, v Moldavsku a Bělorusku dívat tak trochu ruskýma očima.“

fenomén

Proč je Orbán v čele EU nebezpečný a co s tím mohou evropští politici dělat

16. 7. 2024 ▪ 7 min. čtení

Většina Ukrajinců od prvních dnů údajného „povstání“ intuitivně chápala, že něco není v pořádku. Tušili, že tato válka byla iniciována, řízena a financována z Ruska. Naproti tomu Západu trvalo nějakou dobu, než zjistil, upřesnil a ověřil fakta.

Váhání Západu v letech 2014–21 bylo obzvláště nešťastné, pokud jde o právní a politickou povahu takzvané Doněcké lidové republiky (DNR), respektive Luhanské lidové republiky (LNR). Ukrajinská strana již léta tvrdí, že žádné takové nezávislé entity jako DNR a LNR neexistují. Oba pseudostáty byly od počátku až do svého konce v září 2022 ruskými zástupnými režimy. Přesto teprve v lednu 2023, několik měsíců poté, co obě „lidové republiky“ zanikly, Evropský soud pro lidská práva (ESLP) ve svém rozhodnutí o částečné přijatelnosti případu MH-17 oficiálně konstatoval pravdu. Tedy že Rusko mělo faktickou kontrolu nad územím DNR a LNR od jejich vzniku 11. května 2014.

Mnoho západoevropských politiků se řídí paradigmatem mírového řešení konfliktů, které se zrodilo z poválečného závazku „Nikdy více“ nepřipustit válku a genocidu. Domnívali se, že Rusko se z druhé světové války poučilo stejně. Stále zřetelnější varovné signály od roku 2014, že se Moskva řídí poněkud jinými hodnotami, byly neustále ignorovány.

Tento problém byl důsledkem stále ne zcela přiznaného zásadního rozporu nejen mezi ruským neoimperiálním a západním postkoloniálním světonázorem, ale také mezi mezinárodním modem operandi Moskvy a západní poválečnou strategickou kulturou. Ruský operační modus je agilní a vyvíjí se metodou pokusů a omylů. Kreml vyhledává zranitelná místa a dává přednost útokům, pokud možno pod prahem vyvolávajícím odvetu. Západ se pokoušel řešit krize vznikající v důsledku ruských akcí případ od případu a upřednostňovat aktuálně nejžhavější místo. Nezabýval se dostatečně velkým plánem Moskvy na flexibilní podvratnou činnost a širší strategií vytváření chaosu, která stojí za mnoha a různými jednotlivými „aktivními opatřeními“ (koncept KGB).

Zapojení Ruska do vyjednávání zdánlivých dohod s nepřítelem je obvykle připravováno a doprovázeno cílevědomou eskalací. Děje se tak za účelem vyvinutí maximálního nátlaku na vyjednávajícího partnera. V létě 2014 a v zimě 2014–2015 předcházely minským dohodám masivní vpády ruských pravidelných jednotek na Ukrajinu a přepady ukrajinských vojsk, někdy v zjevném rozporu s dohodami s Kyjevem. Po celou dobu jednání Moskva připomínala svou trvalou připravenost k agresi a eskalační převahu. Aktivně nasazovala své pravidelné i zástupné síly před jednáními, mezi nimi, v jejich průběhu i po nich – až do roku 2022, a to do značné míry beztrestně.

Takto dávkovaná agrese nebyla projevem umírněnosti. Měla dosáhnout ruských cílů, aniž by pokud možno otevřená a masivní ruská vojenská angažovanost vyvolala odvetná opatření. Domněle smířlivé kroky a vyčkávací taktika Moskvy dokázaly oklamat mnoho západních pozorovatelů. Kličkování Kremlu poskytlo povrchně zainteresovaným diplomatům a pozorovatelům dostatečnou půdu pro tvrzení, že mírové řešení konfliktu zůstává možné. Rusko mezitím upevňovalo kontrolu nad dobytými územími a připravovalo své další kroky.

Teprve po 24. únoru 2022 se Západ probudil do reality, podnikl rozhodné kroky a uvalil na Rusko podstatné hospodářské sankce. Záhy poté začaly západní země Ukrajinu podporovat také těžkými zbraněmi. Dobré důvody k tomu měly ovšem již v roce 2014, kdy byla ukrajinská území napadena a anektována ruskými pravidelnými i nepravidelnými jednotkami.

Dnes je důležité se pozorně poučit a vyvodit závěry ze zkušeností z donbaské války v letech 2014–2021. Ruský návod k použití zůstává stejný. Moskva nadále konstruuje a upevňuje falešné historické narativy. Stále využívá společenského napětí a politické mírnosti v cílových zemích, horizontálně eskaluje a snaží se zmařit rozhodnou reakci.

Proto je dnes slyšet hlasité volání ruských a proruských mluvčích po diplomatickém řešení. Zároveň Moskva denně rozšiřuje svou okupaci Ukrajiny, jejíž prosté zastavení by válku ukončilo. Západ a další zahraniční pozorovatelé by se neměli nechat znovu oklamat. Musí vidět souvislosti mezi diplomatickými a vojenskými kroky Ruska. Nesmí se nechat znovu chytit do pasti takzvané „ukrajinské krize“, místo toho je třeba válku konečně chápat jako problém Ruska a jako takovou ji řešit a také vyřešit.

Julia Kazdobina je vedoucí pracovnicí programu bezpečnostních studií Rady pro zahraniční politiku „Ukrajinský hranol“ v Kyjevě. Jakob Hedenskog a Andreas Umland jsou analytiky Stockholmského centra pro východoevropská studia při Švédském institutu mezinárodních vztahů.