O osamělosti vrcholových manažerů

Jeden z profesorů na škole nám během kurzů psychodiagnostiky s oblibou říkával: "Zlatý průměráci, ti, co jsou uprostřed, se mají nejlépe." A ono na tom asi vážně něco bude. Celé je to o tom, že když jsme si podobní s lidmi kolem nás (což lidé průměrní jsou a nemyslím to vůbec pejorativně), máme spoustu věcí společných, vzájemně si více rozumíme.

Jen si to představte: S kým si nejlépe promluvíte o arogantním šéfovi? No jistě, s kamarády, kteří mají arogantního šéfa. Nebo s kým budete sdílet otrávenost z práce, která vás nebaví? Samozřejmě nejlepší to bude s někým, koho práce také nebaví. A tak bychom mohli pokračovat dále. Pocit vzájemného porozumění a pochopení nás s lidmi sbližuje. Snad každý zažil ten skvostný pocit, když potká člověka, se kterým má po dvou hodinách diskuse pocit, že se musí znát snad celý život...

Čím více tedy máme kolem sebe lidí, se kterými máme něco společného, tím více máme šanci najít porozumění. Platí to však i opačně. Čím je člověk ve svém problému, vlastnostech, pozici výjimečnější (myšleno statisticky, nikoli kvalitativně), tím je osamocenější. Své mohou vyprávět nejen lidé například s odlišnou sexuální orientací, mimořádným uměleckým nadáním, ale také vrcholoví manažeři. Poslední jmenovaní sice mají často to nejlepší auto ve firmě, nejvyšší plat a moc, což mohou ostatní nést nelibě, na stranu druhou jsou však také zatíženi nebývalou zodpovědností a také samotou v pracovním (a často i v osobním) životě.

Nejvyšší ředitel firmy je vždy pouze jeden. A nikdo pod ním nebude prožívat to, co on. Nikdo nebude řešit problémy firmy ze stejné pozice a nikdo jiný za ně neponese stejnou míru zodpovědnosti. Navíc nejvyšší šéf si často nemůže jít jen tak někomu postěžovat, pokud se mu něco nelíbí, nemůže se jít poradit, nebo si jen tak promluvit o každodenních dilematech a nejistotách.

Naprosto přirozené přitom je, že život vysoce postavených jedinců máme tendenci si idealizovat. Nicméně skutečnost je často taková, že není co závidět.

A tak přirozeně jsou lidé, kteří si s nároky nějak poradí a najdou si způsob, jak žít o samotě a pod tlakem, ale jsou také lidé, kteří si po čase řeknou, že to nemají zapotřebí a zásadním způsobem svůj život změní.

Většinou se znovu stanou těmi "obyčejnými průměráky" a jsou tak nejšťastnější. Někdy je zkrátka důležitější než pocit výjimečnosti spíše mít si s kým postěžovat, mít koho kritizovat a mít někoho, s kým mohu sdílet svá trápení.

David Heider
PSYCHOLOG A KOUČ ASSESSMENT SYSTEMS