Přichází čas rozdělit se o blahobyt

Schopnost solidarity naší společnosti tváří v tvář krizím, které na nás volají z titulků médií, mne vždy překvapovala a povzbuzovala v práci. Naléhavost, prostá lidská potřeba pomoci, když je někdo v ohrožení, i emoce vyvolané intenzitou zpravodajství způsobí, že v takové chvíli převáží potřeba podílet se.

Ochota pomáhat dlouhodobě roste však za poslední čtvrtstoletí mnohem pomaleji. Důvodů je více, tím nejzávažnějším je v minulosti získaná hluboká nedůvěra ke všemu, očekávání, že nic není tak, jak to vypadá, nikdo není takový, jako se tváří, zkrátka že ve všem je nějaká faleš a podvod. Staré známé mávnutí ruky, že to stejně nemá cenu, že kdoví, zda někomu můj příspěvek pomůže, se pak stává dobrým alibi i před sebou samým pro ty, kdo prostě přispívat nechtějí a hledají společensky přijatelné vysvětlení.

Zároveň z průzkumů vyplývá, že většina lidí alespoň občas přispěje. Stále více individuálních dárců, včetně manažerů a majitelů firem, přitom začíná chápat, že nestačí vybrat si bezproblémové cíle, že ty největší potřeby jsou tam, kde svěřit své příspěvky znamená ochotu porozumět problému a vyspělý přístup odpovědného dárce. S poněkud naivní nadějí řečeno možná přichází doba, kdy po čtvrtstoletí dohánění konzumního vlaku začínáme být připraveni se dělit.