Dříve bylo Česko rukavičkářskou velmocí, teď řemeslu hrozí zánik. Není, kdo by v něm pokračoval

Posledních téměř šedesát let dělá Jan Klouda prakticky to samé. Naklání se nad dřevěným stolem a přes hranu desky natahuje kousky té nejkvalitnější kůže. Dnes se mu už třesou ruce, přesto pohyby vykonává s železnou pravidelností. Výsledek je perfektní − vedle sebe odkládá dva naprosto stejné díly. Z nich následně vzniknou takové rukavice, které kromě jiných zákazníků vyhledávají i filmoví režiséři a zahraniční módní firmy, které jsou ochotné si za práci českých rukavičkářů připlatit.

"Možná že někteří lidé nakupují kožené rukavice a ani nevědí, že jsou od nás," usmívá se jednatel společnosti Napa Dobříš Bedřich Herel a spokojeně sleduje práci jednoho ze svých mistrů. Ten společně s dalšími přibližně dvaceti zaměstnanci vyrábí dámské i pánské vycházkové rukavice pro běžné nošení, řízení či na sport. Ročně jich ušijí okolo čtyřiceti až padesáti tisíc.