Státní opera připravila v Romeovi a Julii orgie romantiky a lyrismu bez Shakespeara

Není pochyb o tom, že se francouzský skladatel Charles Gounod se Shakespearem dost minul. Gounodova opera Romeo a Julie se totiž soustřeďuje výhradně na romantický obal slavné Shakespearovy hry, na ono "milenecké klokotání", jak tuto prvoplánovou rovinu nejznámější hry o lásce kdysi parodoval režisér Otomar Krejča.

Ostatně Gounod svůj kus v polovině 19. století připravoval pro pařížskou Operu Lyrique, takže jeho zpracování mělo od počátku jediný cíl − dojmout zažitými obrazy lásky.

Se Shakespearem se naneštěstí v pražské Státní opeře minula i režisérka nově uvedené inscenace Gounodova díla, slovenská performerka a režisérka Sláva Daubnerová. Což by paradoxně nemuselo být tak osudové, kdyby se neminula také s Gounodem a jeho romantickým hudebním srdcem.

Přenést Romea a Julii do hotelu Verona, kde se ve filmovém oděvu třicátých let střetávají dvě mafiánské rodiny o vliv ve městě, jistě možné je, otázkou zůstává − proč. Jaký by to všechno mělo mít smysl? Co se tím chce říct? Proč Romeo a Julie v roce 2016 právě v této filmové verzi světa noir?

Na tyto otázky během představení nedostaneme odpověď. Daubnerové koncept přitom paradoxně scénicky dobře funguje, je i vizuálně přitažlivý, ale to vše působí jen jako estetické cvičení, které je vnějškově dokonalé, vnitřně však nic nerozezvučí. Esteticky zajímavý produkt, který naneštěstí neoživí ani Gounodova hudba. Daubnerové divadlo naopak nevědomě odhaluje, že hudba je až příliš jednoduchá a emocionálně jednorozměrná.

Státní opera připravila v Romeovi a Julii Orgie romantiky a lyrismu bez Shakespeara

Další 3
fotografie

Režisérka tvrdí, že se nechala inspirovat právě Gounodovou hudbou, pak je ale nepochopitelné, proč ji tato esence romantického lyrizování neinspirovala k lyrizaci ještě silnější, případně kontrapunkticky k naprosté delyrizaci?

Udělat Gounodovu populární, nikoli zkoumající a odhalující operu provokativně, jako naprosto současnou "zpívánku" bez zbytečných kulis by bylo mnohem silnější režisérské gesto než propadat se do konceptu filmové estetiky.

Kritik málokdy bývá v souladu s divákem, ale nadšení publika ve Státní opeře po druhé premiéře Romea a Julie přece jen pokládá otázku, proč se něco, co je do vnitřního smyslu tak marné a bloudivé, tolik líbí? Možná proto, že o smysl v "lyrické opeře" snad ani nejde. Žádá se naopak ještě další prohlubování lyrismu, a toho se nakonec díky pěvcům v hlavních rolích dostavilo požehnaně.

Kateřina Kněžíková, na níž ani nebylo vidět, že vystupuje s dávkou antibiotik v krvi, zvládla Julii s jistým profesionálním nadhledem. Po razantním až ukřičeném nástupu, v němž jako by chtěla předvést veškerou sílu svého sopránu, se v niterných zpovědích a výměnách s Romeem vyzpívala k duševní jemnosti a uvěřitelnému rozechvění.

V těchto pěveckých "pohybech duše" byl ještě dokonalejší Aleš Briscein. Jeho Romeo nebyl sentimentální, v citových propadech a vzestupech ale tenorista dosahoval až mistrovské bravury, která je pokaždé po svém pevná a přesná, nikoliv tedy manýristická.

Romeo a Julie ve Státní opeře nabízí nadmíru "romantiky". Ale také mimořádnou příležitost zažít, jak probíhá rozpolcení hudebního divadla, když se režisér jen okrajově potká s dílem, místem a dobou.