Zastav se, okamžiku, jsi tak krásný! Brilantní ztvárnění faustovské legendy na Pražském jaru

Legenda o Faustovi, po staletí oblíbená po celé Evropě, inspirovala mnohé umělce k jejímu zpracování v literatuře, výtvarném umění a zcela přirozeně i v hudbě. Nebyla by však tak živá a trvalá, kdyby neměla alespoň částečně reálný základ.

Johann Georg Faust, známý také jako Johann Sabellicus Faustus (1480–1540), byl potulný německý renesanční alchymista, astrolog, mág – a podle mnohých i podvodník. Zvěsti o tom, že uzavřel smlouvu s ďáblem, ještě zesílily po jeho smrti: zahynul při výbuchu v alchymistické dílně, což si jeho pověrčiví současníci vyložili jako okamžik, kdy si jej ďábel odnesl do pekla. Právě tehdy se začala legenda rychle šířit. Svým způsobem k tomu přispěl i Martin Luther, který Fausta povýšil na odstrašující příklad toho, co se stane, když člověk překročí Boží řád.

Literární proměny

První faustovská kniha Historia von D. Johann Fausten (Faustbuch) byla sepsána neznámým autorem a vydána roku 1587 ve Frankfurtu. Kromě toho, že výrazně podnítila zájem o toto téma, nesla v sobě také mravní exemplum a varování před pýchou a touhou po zakázaném poznání. Přibližně o patnáct let později spatřilo světlo světa jedno z nejvýznamnějších alžbětinských dramat – Tragická historie o doktoru Faustovi od anglického dramatika a Shakespearova současníka Christophera Marlowa. 

Právě Marlowe zásadně posunul vnímání Fausta tam, kde ho vidíme dnes: přestává být směšným hříšníkem a stává se tragickou postavou renesančního člověka, v níž se zračí konflikt mezi středověkou vírou a renesanční touhou po neomezeném poznání. Jako dramatický obraz člověka dychtícího po nekonečnu jej mistrovsky vystihl Johann Wolfgang Goethe a po něm se touto látkou v rovině filozofické, symbolistní či psychoanalytické zabývala ještě celá řada spisovatelů. „Faust je o boji s tím, kam až chceme nechat sami sebe zajít ve svých potřebách, v chtíči, v ukojení vlastních tužeb. Nesmírně komplikované téma!“ říká dirigent pražskojarního provedení Tomáš Netopil. 

Pražské jaro

Massenetova Máří Magdaléna? Romantická fikce, jejímž poselstvím je láska

24. 4. 2026 ▪ 7 min. čtení

Není divu, že faustovské téma přitahovalo během staletí i skladatele, neboť nabízí drama, filozofii, erotiku, ironii i metafyziku. Každý z nich si vzal něco jiného. Asi nejslavnějšího operního Fausta stvořil v roce 1859 Charles Gounod, jeho pojetí však vychází spíše z lidové a romantické tradice než přímo z Goetha. Naproti tomu Arrigo Boito o několik let později ve své opeře Mefistofele vykreslil Fausta jako hledající postavu a Mefistofela jako kosmický princip. Z pozdějších děl lze jmenovat alespoň operu Historia von D. Johann Fausten Alfreda Schnittkeho, premiérovanou v roce 1995, v níž středověkého alchymistu autor proměnil ve skutečnou postmoderní noční můru.

Speciální místo v hudebním ztvárnění legendy zaujímá Faustovo prokletí, v originále La Damnation de Faust, Hectora Berlioze z roku 1846. Jde o vizionářské dílo na pomezí opery a jevištního oratoria, v němž Berlioz rozehrává démonickou hru touhy, poznání a pádu. Skladba je to monumentální: střídají se v ní sborové masy, sólové árie i symfonické mezihry plné kontrastů – vášnivé, mystické, osudové. 

Faust podle Berlioze 

Hector Berlioz (1803–1869), francouzský skladatel, dirigent a hudební kritik, je kromě Faustova prokletí autorem proslulé Fantastické symfonie či u nás bohužel často opomíjené opery Les Troyens (Trojané). Ve Faustově prokletí předvádí vlastní symfonickou vizi zatracení, ve které se volně inspiruje Goethem – sleduje tragický osud učence, který zaprodal svou duši Mefistofelovi, a přitom využívá hudbu spalující jako samotné peklo, ale zároveň něžnou tak, že zní jako šeptání anděla. 

Fausta vykresluje jako snílka – postavu, která sídlí v každém z nás. Jeho chápání postavy je ze všech interpretací nejhlubší a nejvíce lidské, protože funguje jako zrcadlo našim nenaplněným touhám a přáním. A právě tyto touhy – řečeno s lehkou freudovskou nadsázkou a podporováno silnou symfonickou imaginací – nás vedou do záhuby: do života, který nemá vývoj ani smysl, do pekla, kde je naše mysl zatemněna a postupně ztrácíme sami sebe. Berliozův Faust není hrdina ani hříšník, ale ztracená duše a právě v tom spočívá jeho lidskost… a jeho prokletí.

Silné kvarteto sólistů 

Roli učence Fausta ztvární na Pražském jaru americký tenorista Paul Appleby. Přední umělec Metropolitní opery a stálý host nejvýznamnějších světových operních scén je obdivován pro sílu hlasu a mimořádný výrazový rozsah. „Způsob, jakým Berlioz prozkoumává a následně hudebně vyjadřuje myšlenky, které ho fascinují, je ohromující. Vnesl do libreta mnoho představivosti a hluboké lásky,“ vyznává se. „Podobně jako Faust si i my představujeme, že můžeme ovládnout vlastní povahu, přirozenost. Podléháme iluzi, že můžeme kontrolovat přírodu, a přitom zapomínáme, že jsme její součástí.“

Role Markétky se ujme česká mezzosopranistka Štěpánka Pučálková, sólistka Semperovy opery v Drážďanech, jejíž vokální umění mohli diváci nedávno obdivovat ve Státní opeře v roli Adalgisy v Belliniho Normě. Berlioz, stejně jako Goethe či Gounod, pracuje s postavou Markétky jako symbolem krásy ducha, čistoty mysli, hlasu svědomí a nakonec i vykoupení. I tato postava však během staletí prošla výrazným vývojem: od bezejmenné svedené dívky ve Faustbuchu přes její úplnou absenci u Marlowa až po schematickou figuru varující před hříchem smilstva v lidové tradici. Teprve Goethe z ní vytvořil plnohodnotnou psychologickou postavu a postavil ji do samotného centra dramatu.

Jedním z nejdůležitějších aktérů pražskojarního večera bude ruský basista Alexander Vinogradov, stálý host Německé opery v Berlíně, který v produkci Faustova prokletí ztvární Mefistofela. I tato postava si během let prošla zásadní proměnou: od středověkého obrazu ďábla jako čistě démonické bytosti bez psychologické hloubky až k filozofické figuře, jež si je vědoma vlastního pádu a chápe, že peklo není jen místem, ale především stavem bytí. Právě tuto dimenzi postavy mistrně vystihl Christopher Marlowe, když Mefistofelovi vložil do úst slavná slova: „Why, this is hell, nor am I out of it“, která lze volně přeložit jako: „Vždyť tady je peklo – a já z něho nikdy neodešel.“

Kvarteto vynikajících sólistů uzavírá Pavel Švingr, sólista Opery Národního divadla a Státní opery. Důležitou úlohu sboru převezme Pražský filharmonický sbor a Kühnův dětský sbor pod vedením Lukáše Vasilka a Petra Louženského. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK a všechny další umělecké složky večera bude řídit Tomáš Netopil.

Goethe mistrně vyjadřuje moment, kdy Faustova duše propadá peklu: „Verweile doch, du bist so schön!“, tedy „Zastav se, okamžiku, jsi tak krásný!“. Takovou krásu a intenzitu bezesporu přinese i tento výjimečný koncert Pražského jara. Hudba zastaví čas, rozezní nejhlubší struny duše a my si budeme faustovsky přát, aby byla s námi ještě o trochu déle.

Faustovo prokletí

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Pražský filharmonický sbor a Kühnův dětský sbor
Tomáš Netopil – dirigent
Appleby, Pučálková, Vinogradov, Švingr

Obecní dům, 25. května