Sítě Miloše Čermáka: Titul vinařství roku může získat vinař s veselým jménem či doktor růžových vín

Když se jmenujete Šamšula, může to být problém. Zvlášť když chodíte na základní školu v osmdesátých letech a v neděli ráno běží v televizi Studio Kamarád. Kromě postaviček Jů a Hele se v něm čas od času objevil hrdina jménem Šamšula. "Druhý den ve škole to bylo vždycky peklo," říká vinař Jakub Šamšula.

Dnes je rád, že si ho konzumenti vína s nikým nepletou. "Vinař stejného jména není a asi hned tak nebude," usmívá se.

Šamšulů žije podle statistického úřadu v Česku necelých 140. Někteří se stali vinařovými zákazníky. "Zpočátku si ode mě víno objednali asi z legrace, dnes si už kupují pravidelně. A jméno určitě pomáhá. Lidé si mě pamatují. Na Slovensku dokonce prosazují nové slovo − našamšulit se," říká Jakub Šamšula pyšně.

Jméno pomáhá, zejména když bydlíte v Čejkovicích, obci, kde víno dělá snad úplně každý. Šam­šulův děda tu byl za minulého režimu hospodský, doma ve sklepě si samozřejmě dělal svoje víno. Ale Jakub Šamšula na rozdíl od mnoha dalších tvrdí, že na žádnou rodinnou tradici nenavazuje.

"Děda umřel, když mi bylo čtrnáct. Pak jsem nějaký čas dělal víno s otcem, ale naši se rozvedli a tím to skončilo. Když jsem začal podnikat, vymyslel jsem si všechno znovu a sám," říká.

A hned se jedním dechem dušuje, že to nic převratného nebylo. "Nevymýšlím žádné speciality, nedělám odrůdy, které by nikdo jiný neměl. Naopak. Mám jednoduchý, velmi úzký sortiment: šest bílých odrůd a dvě červené. Plus jako doplněk sekt, protože ho mám rád," popisuje nabídku.

Vína podle svých slov dělá tradičně, stále stejně. "Samozřejmě se vyvíjím, před pěti lety jsem to dělal trochu jinak. Vína jsem měl voňavější, dnes jsou zase hutnější a plnější. Víc do gastronomie. Ale neexperimentuji," říká.

Sám sklízí ze dvou vlastních hektarů, zhruba tři čtvrtiny produkce kupuje od stálých dodavatelů z Čejkovic. Vyrobí tak 40 tisíc lahví ročně, za strop považuje 50 tisíc. Víc dělat nechce.