Turecké lekce pro Evropu a pro Česko

Vývoj v Turecku upomněl na slavnou knihu Samuela Huntingtona Střet civilizací. Americký politolog psal před dvaceti lety o Turecku jako o příkladu rozpolcené země, která má kořeny v jedné civilizaci (islámské) a chce patřit k civilizaci jiné (evropské). V této souvislosti formuloval podmínky, za kterých může jakákoli země úspěšně svou civilizační identitu změnit. "Politická i ekonomická elita musí tento pohyb obecně a nadšeně podporovat. Veřejnost musí být ochotna novou definici identity přijmout. A hlavní činitelé hostitelské civilizace musí být ochotni tuto zemi přijmout." Huntington skepticky dodával, že se to zatím nikdy nikde nepovedlo.

Po neúspěšném vojenském puči je jasné, že se to nepovede ani v Turecku. Z odkazu Mustafy Kemala Atatürka, který se pokoušel Turecko dostat symbolicky i institucionálně do Evropy, zbyl jen název istanbulského letiště. Krach se děje přesně v intencích Huntingtonových předpokladů. Pohyb směrem k Evropě už většinově nepodporují elity zosobněné Erdoganem, které se odklonily od sekulárního státu evropského typu. Turecká veřejnost je s Erdoganem zajedno, vyslovila mu podporu ve volbách a potvrdila loajalitu v ulicích Istanbulu a Ankary při potlačení puče. A pokud jde o hostitelskou civilizaci, tak ta má jasno už dlouho: O Turecko stojí maximálně jako o spojence, ale otevřít se mu nechce. Odpor k členství Turecka v EU se v klíčových zemích unie, Francii a Německu, nikdy nepovedlo překonat. Výsledkem je, že v Turecku postupně vítězí stará civilizační identita − islám. Je přitom ironické, že se odklon od demokratické Evropy děje zcela demokraticky. Erdogan svou moc upevňuje s argumentem, že to lidé v Turecku tak chtějí − a do značné míry má pravdu. Volby vyhrává s přehledem a podle všeho nikoli za pomoci masivních podvodů. Demokracie, která se v Evropě obvykle vydává za základní hodnotu, se tak ukazuje jako pouhý užitečný prostředek k popření ostatních evropských hodnot: sekularismu, plurality, lidských práv. A perspektivně i demokracie samotné.