Reportáž: Poprvé od Havlovy smrti ožil Hrádeček, Žantovský s Topolem sem pozvali děti disidentů

Někdejší diplomat Michael Žantovský a spisovatel Jáchym Topol usednou k dlouhému dřevěnému stolu. Na stole je "disidentský popelník", velký, že by pojal stovku vajglů, za stolem louka a za tou loukou bílý dům s červenými židlemi: Hrádeček.

Bude to pět let, co zde zemřel Václav Havel. Žantovský coby současný ředitel Knihovny Václava Havla a její programový šéf Topol spolu ale na Hrádečku sedí poprvé. "Celých pět let, co v knihovně pracuji, byl pro nás Hrádeček tajemné místo, o jehož návštěvě jsme si ani netroufli uvažovat," vysvětluje Topol, čím je výjimečné, že se teď do Podkrkonoší sjelo zhruba čtyřicet hostů na první místní akci pořádanou pražskou Havlovou knihovnou.

Samozřejmě je na co navazovat. Dokonce i nedaleká cedule avizuje "evropsky významnou lokalitu". Má ovšem na mysli buky a svahy místního přírodního parku, nikoliv politicko-společenský význam Hrádečku jako místa, kde Havel napsal Dopis Gustávu Husákovi či esej Moc bezmocných.

Hrádeček, jejž bývalý prezident koupil roku 1967, byl místem svobodného myšlení vzdor minulému režimu. Literáti sem přijížděli na takzvané spisovatelské kvartály. Ivan Havel tu organizoval filozofická setkání. A také zde proběhl Třetí festival druhé kultury, na němž kapela Plastic People of the Universe prvně zahrála své Pašijové hry velikonoční.

"Tyto tři linie, spisovatelskou, filozofickou a hudební, bychom rádi nějak uchovali naživu. A protože spisovatelské kvartály se organizují nejsnáze, začali jsme s nimi," doplňuje Michael Žantovský a na dotaz, proč se tak nestalo dříve, krčí rameny, že dědičku Hrádečku Dagmar Havlovou o to dosud nikdo nepožádal.

Poprvé od Havlovy smrti ožil Hrádeček, Žantovský s Topolem sem pozvali děti disidentů

Dalších 10
fotografií

Minulý víkend ale u stolu na dvoře Hrádečku řeční nejen spisovatelé, ale hlavně děti někdejších disidentů. Syn Věry Jirousové, spisovatel a herec Tobiáš, vzpomíná, jak coby dítě Havlovi do vězení posílal obrázky slonů a na oplátku obdržel vlastnoručně vyrobený popelník.

Syn mluvčího Charty 77 Jiřího Hájka, architekt Jan, líčí, jak tu s ním herec Pavel Landovský ve svém saabu vybíral zatáčky rychlostí sto kilometrů za hodinu. A dcera Vlasty Třešňáka, herečka Halka, příspěvek na zadané téma "Můj život s Václavem Havlem" pojímá jako "nejukecanější pantomimu na světě" vystavěnou na jazykové hříčce: Mon Vivo con Vaclavos Havlos.

"Moje vědomí prožívá zvláštní změnu, jak se sluneční světlo mění v takovou trochu tesknou temnotu," improvizuje pak Topol závěrečnou řeč a na základě toho, co slyšel, hovoří o jakési nově nastíněné Havlově pečovatelské roli.

"Uvědomil jsem si tady, jak některé děti disidentů dostávaly od StB strašné kapky," zmiňuje Topol třeba otřesnou historkou, jak kdysi StB do domu historika Karla Bartoška doručila rakev s jeho jménem, aby vyděsila Bartoškovy děti.

Topol by ale mohl hovořit i z vlastní zkušenosti. Jeho bratr, dnes již nežijící hudebník Filip, v dubnu 1978 právě na Hrádečku debutoval před kapelou Plastic People. Rok nato, kdy Filipovi bylo čtrnáct a ještě ani neměl občanský průkaz, už ho estébáci prvně předvolali na výslech.

Také hudba se teď na Hrádeček vrátila. Monika Načeva v akustickém doprovodu kytaristy Michala Pavlíčka právě dozpívala zhudebněnou samizdatovou báseň Jáchyma Topola nazvanou Udržuj svou ledničku plnou − a nastává velká chvíle Bohdana Holomíčka.

Tento někdejší Havlův dvorní fotograf přichází do stodoly protějšího domu divadelníka Andreje Kroba a rozbaluje projektor. Začíná promítání.

Z reproduktorů se ozývá výhružné mručení harmonia Pavla Zajíčka. A jak se ponurá skladba jeho kapely DG 307 postupně zacyklí ve stokrát opakovanou mantru "Siluety letících ptáků", na plátně se střídají ubíjející snímky ze socialismu. Sjezdové nápisy, komunistické památníky. Fronty před obchody. Šeď.

Je to tak působivé, že hosté nejprve zmlknou, za okamžik projeví jistou tíseň a nakonec konstatují přicházející depresi. Jenže pak je Holomíček stejně účinně dojme vzpomínkou na ženu, která byla s Hrádečkem spojená stejně jako Havel: jeho první manželku Olgu. "Jsi jako měsíííí − ček," dívčí hlas Evy Olmerové z reproduktorů vyskočí o oktávu výš, "který jen svítí a nehřeje". A na plátně snímky: Olga na zahradě, Olga ve světnici, Olga vždy s cigaretou. "Jsi jako střevíček, / který se zlomil o koleje."

Havlově knihovně bývá někdy vyčítáno, že se takovými vzpomínkami na minulost zabývá příliš často. "Když jsem před pěti lety s mladými lidmi hovořil o undergroundu, měl jsem pocit, že mluvím o něčem z časů Julia Caesara. Ale dnes se politická situace natolik změnila, že to znovu nabývá na významu," je přesvědčený Jáchym Topol.

A aby to ilustroval, aktuální problémy jako migrační krizi či rusko-ukrajinský konflikt hned spojuje s Havlovými celoživotními tématy lidských práv či vztahu Evropy a Ruska. "Témata si nevymýšlíme, doba nám je sama hrne," míní Topol.

Žantovský zase z dnešních návštěvníků knihovny cítí "touhu po autentickém hlasu ve veřejném prostoru, někom, kdo by jako Havel nedělal politiku proto, aby se dostal k moci či penězům", jak říká, "a kdo by se jako Havel dokázal spájet se zcela nesourodými skupinami lidí a tím vytvářel názorově pestré prostředí".

Ředitel knihovny za klíčový považuje "boj s bludem, že Václav Havel byl záležitostí pražské kavárny", což je prý jeden z důvodů, proč navštěvuje festivaly či debaty mimo Prahu. Kromě toho ale Žantovský reprezentuje knihovnu v zahraničí. To je aktuální zvlášť teď, před říjnovými oslavami Havlových nedožitých osmdesátin a prosincovým pátým výročím jeho úmrtí.

V dohledné době tak Žantovský zamíří do New Yorku, Dublinu, Bruselu, Madridu, Lisabonu či Haagu. Všude může sedmašedesátiletý ředitel Havlovy knihovny zužitkovat kontakty ze své porevoluční kariéry v diplomacii, kdy působil jako český velvyslanec v USA, Izraeli a naposledy ve Velké Británii.

Díky tomu se například v Barmě setká s někdejší disidentkou a dnes vrcholnou političkou Su Ťij, která se hlásí k Havlovu odkazu. A stejně tak Žantovského kontakty "pracují" doma − nedávné konference organizované knihovnou se zúčastnili premiér Bohuslav Sobotka i eurokomisařka Věra Jourová, což zvyšuje prestiž této instituce.

Starost o každodenní program knihovny v pražské Ostrovní ulici, jenž opět začne od září, však připadá Topolovi a jeho spolupracovnicím Marianně Placákové či Veronice Brázdilové. "Jeden večer debatujeme o uprchlické krizi, druhý den slavíme narozeniny významného disidenta, pak nám někdo z Harvardu přednáší o mezinárodních vztazích a jindy náš host popisuje vězeňský systém v Rusku," ilustruje Topol typický program.

"Já těm lidem volám, nosím židle, nalévám víno, jsem vlastně úředník," vykládá významný český spisovatel a někdejší redaktor kulturních rubrik Topol, jenž ve svých čtyřiapadesáti letech nyní pro knihovnu pracuje pátým rokem. Tedy nejdéle, co kdy v nějakém zaměstnání vydržel.

Havel už mu "vlezl" dokonce do telefonu, odkud Topol právě loví oblíbený citát bývalého prezidenta, že Havel byl "osoba velmi společenská, pořád mezi lidmi, pořád něco organizuje".

Asi proto si Jáchym Topol ani Michael Žantovský nepřejí, aby se z Hrádečku jednou stalo muzeum. "O nic takového Havel nestál, víc by ho bavila živost, že se lidé takhle sejdou a postupem času klopýtají do tmy," praví Topol při soumraku, kdy se právě to na Hrádečku začíná dít. Třeba z toho zase bude tradice.