Písničkářka Katarzia vydala nové album, na koncertě v Arše zaútočí na slabá místa společnosti

Na scéně se mladá slovenská písničkářka Katarzia objevila přesně před třemi roky. Začalo se o ní psát jako o divokém a nespoutaném živlu, který se nechce nechat zkrotit, a byť vystupuje jen s kytarou, zákonitosti typického písničkářství nerespektuje.

Až tento čtvrtek Katarzia vystoupí v pražském Divadle Archa, její kdysi provokativní národní kroj a hudbu na pomezí folku a rapu budou posluchači hledat marně.

Dívka narozená jako Katarína Kubošiová na předním slovenském nezávislém labelu Slnko Records právě vydala druhou desku Agnostika a tou se definitivně zbavila pověsti neposedné kuriozity československé scény. Teď je z ní ambiciózní písničkářka, jež chce mít vše pod kontrolou.

Rozhodně to neznamená, že by přišla o svůj radar odhalující všechno nabubřelé a zpuchřelé ve světě kolem − útočit na slabá místa společnosti Katarzia umí pořád. Jen k tomu nově přidala autobiografické ponory do života mileniálů v době, která jim nedává vůbec žádné jistoty.

Dokonalým příkladem takové písně je z Izby do izby, úsporně načrtnutý obraz mileniálského života zamčeného v modelovém pokoji s nábytkem Ikea. Jeho obyvatelé jsou natolik odříznutí od reality svých rodičů, že nechtějí vyměnit žárovku a revoluční gesto má u nich podobu odmítnutí hypotéky a svatby.

Na rozdíl od svých krajanů Korben Dallas, kteří vydávají u stejné slovenské značky, se Katarzia nelituje a ve všech skladbách působí jako ta silnější a sebevědomější. Její nová píseň Michal je nekompromisní obžalobou sobectví a mužského ega, Princezná Lolita zase evokuje absurdní rap, který by klidně mohly rýmovat postavy filmu z české nové vlny Sedmikrásky.

Album Agnostika znovu a znovu připomíná, že Katarzia při nahrávání desky postupovala s jasnou vizí a do svého tvůrčího procesu nenechala nikoho zasáhnout. Slyšet je to i v produkci, o niž se poprvé postarala sama a která bohužel některé skladby trochu sráží k zemi.

Zvuk často ignoruje posledních deset let vývoje − třeba song Hodinový hotel navazuje na někdejší futuristické okouzlení dubstepovými zvuky, nebere ale v potaz, že hudba, která tenkrát chtěla znít jako budoucnost, začala hodně brzo připomínat minulost.

Jindy se Katarzia zbytečně uzavírá do konzervativního pop rocku, který jejím silným textům a melodiím nestačí. Produkce je občas naivní a příliš okatě odkazuje k něčemu, co je možné už trochu archaicky označit za československou hudební alternativu.

Samotné písně to naštěstí vyrovnávají. Katarzia je nejsilnější v okamžicích, kdy přestává navazovat na minulé nebo současné trendy a nechává promlouvat svůj ojedinělý skladatelský talent podpořený výrazným hlasem bez jakýchkoliv manýr.

Introspektivní písně jako Básnici, Všetko sa mení nebo snad nejsilnější československý singl roku Rozprávkar dokazují, že Katarzia má dostatek originality a vize na to, aby narušila vnímání "mainstream, nebo alternativa" a vyrostla v písničkářku, která funguje jen sama za sebe. Na desce Agnostika už se takovému ideálu blíží. Málokdo má v československém kontextu nakročeno takhle dobře.