Krejčovství Delor oprašuje tradice první republiky. Šijeme i obleky v hodnotě nového auta a je o ně zájem, říká šéf

V módním salonu Delor oprašují tradici krejčovského řemesla z první republiky. Oblékají české miliardáře, ale i řadové zaměstnance korporací. Sází přitom na jediné − na touhu mužů na první pohled zaujmout. Nenápadný zakázkový ateliér v srdci pražských Vinohrad je synonymem luxusu. V jeho dílně visí ve dvou řadách nad sebou desítky obleků na míru v různé fázi rozpracování. Mezi nimi i jeden modrý s vyšívaným monogramem MC, který je zabalený ve dvou igelitech. Je totiž ušitý z nejjemnější a momentálně nejdražší látky na světě. Svého majitele bude stát 300 tisíc korun.

Jan Vančura, spolumajitel krejčovství Delor, celé jméno klienta prozradit nechce. "Platí, že o lidech toho nejvíc vědí jejich lékaři, účetní a krejčí, kteří se přirozeně zavazují k absolutní diskrétnosti," říká šestatřicetiletý podnikatel. Pro téhož zákazníka v Deloru už dříve šili stejně drahý oblek z látky Vanquish II, která je tkána z nejjemnější srsti ze slabin divokých arktických pižmoňů a z vlny lam vikuní, žijících ve vysokých Andách. Doplněna je o jemný proužek platiny.

Na světě je pouze pár stovek takových obleků. Jeden oblékl i sám agent 007 ve filmu Skyfall. Delor jich ušil celkem pět. Do svého šatníku si oblek v ceně nového auta pověsil továrník, developer, finančník a další dva klienti, kteří se pohybují v odvětví telekomunikací a energetiky. "Občas se zájmem sleduji žebříčky českých miliardářů a sám jsem překvapen, kolika z nich už jsme u nás šili oblek," dodává Vančura.

Hlavní je začít, úspěch se dostaví

České krejčovství, které se dnes podle Vančury díky franšízám řadí mezi desítku největších v Evropě, založili v roce 2002 dva nadšenci do módy, Jaroslav Kašický a Tomáš Šimčík. Nudila je konfekce a věřili, že odrazem úspěchu muže jsou i jeho perfektně padnoucí šaty. Praktickou zkušenost z prostředí jehel, nůžek a špulek nití měl jen Kašický. Pracoval v jednom pražském butiku s konfekcí a službou zakázkového šití, který patřil švýcarskému majiteli. Mezi věrné zákazníky salonu patřil mimo jiné i Šimčík.

"Jarda nebyl úplně ztotožněný s řízením a plány švýcarského vlastníka. Hledal k sobě někoho, s kým by se mohl vydat vlastní cestou. Tomáš zase viděl investiční příležitost," vzpomíná Vančura, který do firmy také nastoupil na jejím úplném začátku a po čtyřech letech působení se stal partnerem. Bylo mu 23 let, když ze sdílené kanceláře o jednom stole, židli, počítači a umělé květině zadával jednomu z českých výrobců objednávky na měřenkové košile, které přicházely z malých krejčovství a butiků s pánskou módou.

"Objevili jsme díru na trhu. Krejčí sice uměli šít obleky na míru, ale ne košile, které jsme jim dodávali. Šil je pro nás jeden český výrobce konfekce. Obchody bohužel moc nešly, protože krejčí neuměli měřenky klientům prodat," popisuje Vančura. A dodává: "Začal jsem proto do salonů docházet a nabízet je sám. Krejčí měli v zákaznickém servise co dohánět. Běžně se stávalo, že třeba přišel na zkoušku obleku generální ředitel významného podniku a krejčí ho s omluvou poslal domů, že dílo nestihl dokončit. Uvědomil jsem si, že my bychom se o své klienty dokázali starat lépe."