Česká televize začíná vysílat cyklus dokumentů, startuje pohledem na soužití s muslimy

Muž rozhodným tónem hlásá, že je třeba vymýtit bakterie z Evropy. Dav nadšeně přizvukuje. A v popředí stojí žena, která s tím nesouhlasí. "Asi jsem na to moc sluníčkářka," říká na kameru. Překvapivě to však není "milovnice" uprchlíků, ale zakladatelka platformy Naštvané matky Eva Hrindová, která se donedávna angažovala v hnutí Blok proti islámu.

V pátek večer se tato scéna objeví v prvním dílu čtvrté řady dokumentárního cyklu Český žurnál. Pod názvem Český Alláh ho uvede ČT2 a režisérka Zuzana Piussi v něm nabízí nezvyklý pohled na to, jak se v tuzemsku žije s muslimy. Či s obavami z nich.

Na říjnovém festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, kde byl snímek poprvé uveden, Piussi poznamenala, že se chtěla vyhnout dělení na "sluníčkáře" a "nácky". Její snímek o několika ženách z obou táborů ukazuje, že za polarizujícími nálepkami se vyskytují skuteční lidé. Kromě originálního pohledu autorského dokumentu jako by se však ve snímku Český Alláh odráželo také několik paradoxů.

Film natočila slovenská režisérka, nemohl tudíž být v Jihlavě uveden v soutěži českých dokumentů. A jelikož zpracovává české téma a je natočen v produkci České televize a české produkční společnosti Hypermarket Film, neucházel se ani o cenu za nejlepší zahraniční dokument z oblasti střední a východní Evropy. Promítán byl jen mimo soutěž.

Jde spíš o "technický" či dramaturgický zádrhel, který ovšem symbolizuje osud současného českého dokumentu. Nová generace tvůrců sice za čtvrtstoletí po roce 1989 objevila vlastní filmový jazyk, ale její filmy stále jako by někdy jen obtížně hledaly místo, kam patří a kde jim bude nejlépe rozuměno.

Tvůrci a spoluproducenti Českého žurnálu Vít Klusák a Filip Remunda svým cyklem před třemi lety hledali cestu, jak smířit dva dokumentární světy. Televizní sféru časových oken a jasně definovaných formátů a prostor autorského dokumentu, kde vládne větší svoboda a subjektivnější optika.

Oni a další vybraní režiséři se do padesátiminutového formátu každého dílu vždy pokoušeli dostat širší perspektivu, než jakou nabízí běžná žurnalistika − ať už vycházeli z konkrétní události, nebo zkoumali obecnější fenomén. A Český Alláh svou atypickou stopáží 82 minut naznačuje, že někdy necelá hodina nestačí. "Neumím takto pracovat," poznamenala v Jihlavě režisérka Piussi v narážce na časové a jiné limity televizní tvorby.

Její Český Alláh ironicky i empaticky nahlíží do zákulisí formování a rozpadu hnutí Blok proti islámu, trefně vypichuje pragmatismus politiků i neshody uvnitř platformy, která se marně snažila spojit několik politických subjektů na základě jediného společného tématu. Kamera zachycuje pokusy o natočení propagačního videa či absurdní, nechtěně komické výroky, jindy pouze sleduje pohyby a "řeč těla" šéfa bloku Martina Konvičky.

Ale režisérka Piussi nikdy nesklouzne k zesměšňování a soustřeďuje se především na své hrdinky. Je vidět, že s nimi strávila hodně času. "Naštvaná matka" Eva Hrindová se v jejím filmu neváhá vymezit vůči některým vyhroceným aktivitám svých "kolegů", odmítá vnímat uprchlíky jako bakterie a vyjadřuje své obavy kultivovaněji než v četných zkratkovitých facebookových příspěvcích.

Naopak Eva Zahradníčková, která jezdí pomáhat uprchlíkům do ciziny a v průběhu natáčení žije s muslimem, ve filmu vystupuje často v situacích či názorových sporech, které zdaleka nevyznívají idylicky a "sluníčkově".

Snímek se pohybuje mezi demonstracemi i uprchlickými tábory, zachycuje odhodlání i pochyby na obou stranách, a byť jde o cenný příspěvek k debatě o jednom z nejdiskutovanějších témat dneška, nelze se zbavit pocitu, že i tyto příběhy konkrétních žen snadno padnou za oběť stereotypním dezinterpretacím diváků.

Mezi transparenty a rudými vlajkami se v pražských ulicích pohybuje Číňan, sbírá odpadky a na dotazy dokumentaristů jen dokola opakuje, že on je tu nezahodil. Filip Remunda ve svém příspěvku do Českého žurnálu nazvaném Krtek a Lao-c' vychází z atmosféry při návštěvě čínského prezidenta v Praze. Ale nezůstává se svým štábem v okolí Pražského hradu, vydává se na pár dní i do Číny, kde pozoruje bratření politiků obou zemí a marně shání místní disidenty.

Na rozdíl od svých filmů ze starších řad Českého žurnálu, v nichž se vypravil poznat problémy současné Ukrajiny či to, jak si Češi "užívají" s vydatnou pomocí paštik a řízků dovolenou v Chorvatsku, tentokrát Remunda trochu narazil na "velkou čínskou zeď" mlčení a mlžení. Jako vždy umí vykreslit výmluvné situace a zúročit v nich své výtvarné oko. Z místy sugestivních záběrů proložených citáty čínského myslitele Lao-c'eho a scénami z návštěvy Brežněva v Praze, které nabízejí trochu jednoduchou paralelu mezi minulostí a současností, však nevyvstává komplexní obrázek.

Současná Čína představuje problém, který evidentně nelze snadno vměstnat do necelé hodiny a redukovat ho jen na otázku svobody projevu a několik situací ze dvou politických návštěv.

Také příspěvek Adély Komrzý nazvaný Výchova k válce zdánlivě sestává z více či méně humorných a bizarních situací. Vystupují v nich především milovníci zbraní a vojáci či úředníci, jejichž úkolem je zavést do českých škol program s názvem POKOS, který by chtěl obnovit tradici branné výchovy. Na zachycení jednoho lokálního a konkrétního problému je však tato situační estetika mnohem vhodnější.

Režisérka pokračuje v tradici české dokumentární komiky, která dokáže trefně rýpnout pod žebra společenských neduhů. Vyzbrojena zdánlivě naivními dotazy čelí průpovídkám a komentářům, z nichž mnohdy zatrne. Ty absurdnější ve většině zní z úst dospělých, nikoliv dětí.

V letošní řadě Českého žurnálu dominují ženy. Andrea Culková svůj film nazvaný výmluvně Exekuce pojala osobně. Však také exekutor v úvodu filmu vniká přímo do jejího bytu a režisérce nezbývá než porušit předsevzetí a nejen vzít do ruky kameru, ale tak jako ve svém předchozím dokumentu Cukr-blog opět vystupovat i před ní.

Byť se někdy Culková dostává na hranu citové manipulace, osobní perspektiva spolu s příklady jednání exekutorů a fungování legislativy nabízí výživný pohled na téma, které se týká statisíců lidí v Česku.

Pohnutky vysílacího času

Těch pět pátečních večerů s autorským dokumentem na ČT2 ani letos nebude promarněný čas. A snaha tvůrců dostat na televizní obrazovky pravidelnou dávku trochu jiné dokumentaristiky je jistě chvályhodná.

V situaci, kdy hned tři díly žurnálu soutěžily na festivalu v Jihlavě o cenu za nejlepší český dokument, se však nabízí provokativní otázka. Když Vít Klusák s Filipem Remundou každoročně zaměstnají pět talentovaných českých tvůrců, kdo bude točit ty filmy, které nevznikají na objednávku během jediného roku, ale zrají delší dobu a v rámci produkčních možností čerpají především z uměleckých pohnutek svých autorů, a nikoliv z pevně zamluveného vysílacího času?