K Visegrádu zády, k Berlínu čelem

Pro českou zahraniční politiku pomalu přichází okamžik pravdy. Případné vítězství kandidátky extrémní pravice Marine Le Penové ve francouzských prezidentských volbách příštího roku může bez přehánění znamenat konec Evropské unie. Ačkoliv by česká diplomacie měla usilovat především o to, aby taková situace vůbec nenastala, musí také pracovat s plánem B: co učiníme, pokud se nová francouzská prezidentka rozhodne, že její země vystoupí z eurozóny i z EU? Začněme ale tím, co strategickým plánem není: není jím volba mezi Východem a Západem, oblíbené klišé českých volebních billboardů. Západ byl ve skutečnosti vždycky spíše zidealizovanou mentální kategorií. Západ Trumpův, Farageův a Le Penové je Západem, který odmítá společenskou a kulturní pluralitu, pohyb lidí přes hranice a v konečném důsledku i otevřenou společnost jako takovou.

Místo vyprázdněných debat o příslušnosti k Východu a Západu se tedy podívejme na mnohem konkrétnější problém, před nímž stojí česká politika v EU: ten totiž spočívá v podvojné vazbě jednak na Německo, našeho největšího souseda a ekonomicky zdaleka nejpodstatnějšího partnera, a jednak na naše visegrádské partnery − Slovensko, Maďarsko a Polsko. Základní dynamika našeho působení v EU je rozpřažena právě na této ose, která znamená úzkou spolupráci s Německem i ve visegrádské čtyřce.