František Čuba, yetti českého Senátu

Agrokombinát Slušovice vedený Františkem Čubou byl považován v 80. letech za zázrak socialistického hospodářství. Doba pokročila, ale Čubu, dnes senátora, smysl pro mimořádné výkony neopustil. V Senátu se neukázal už devět měsíců, čímž překonal všechny dosavadní rekordy horní komory. Ne, nebudeme se pohoršovat nad tím, že Čuba stále bere plný senátorský plat, což činí s náhradami 120 tisíc korun, a nevezme si místo toho nemocenskou. Je to jeho věc a třeba to konečně vyřeší, jak naznačil včera. Důležité je něco jiného: Čubův příběh je symptomem stavu současného českého Senátu. Tělesa s nevalným renomé a nízkou důvěrou veřejnosti.

Když před dvěma a půl lety ztratila v souboji s Čubou křeslo tehdejší místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková z ČSSD, povzdechla si, že prohrála s yettim. Mělo tím být řečeno, že o Čubovi sice všichni mluvili, ale v kampani ho skoro nikdo neviděl. Už tehdy bylo zřejmé, že devětasedmdesátiletý muž nejenže toho v Senátu ze zdravotních důvodů moc nezvládne, ale především že mu je Senát vlastně šumafuk. A to je jádro problému: Čubova nominace od zemanovců byla vlastně jen extrémní variantou postupu, který často volí ve vztahu k Senátu všechny české partaje: kandidáty vybírají metodou, která se ze všeho nejvíc podobá castingu. Prostě nasadí známé jméno, lhostejno, zda má dotyčný zkušenost s politikou, či zda je vůbec ochoten či schopen se politikou zabývat − a doufají, že to vyjde. A ono to někdy vyjde, jako třeba zemanovcům s Čubou. Podle toho pak také Senát vypadá. Dostávají se do něj nezřídka osoby, které politiku chápou v lepším případě jako dodatečné sebepotvrzení, v horším jako přivýdělek a v nejhorším případě jako jakýsi výměnek, takže se v Senátu prezentují, tak jak se prezentují. Nebo vlastně spíš neprezentují.