Nemusíte emigrovat. Máme nástroje, jak se i s Babišem a Okamurou vyhnout cestě za Orbánem a Ficem

Nedlouho před volbami mi jedna ve veřejném prostoru aktivní osobnost plna rozhořčení líčila, že jestli Andrej Babiš sestaví vládu s Tomiem Okamurou, emigruje. Šlo o člověka jinak racionálního a v životě úspěšného. Nyní byl ale až hysterický. S Českem je prý konec, budou se omezovat svobody a demokracie, zchudneme, stát se rozloží, hodnoty zmizí… Prý se už i jeho přátelé dívají po nemovitostech v Itálii nebo Francii a debatují, ne jestli, ale kdy utéci před tou blížící se českou katastrofou.

A ona je tady. Babiš vyhrál, jeho neochota vyřešit svůj střet zájmů a některé personálie sice jmenování vlády ANO, SPD a Motoristů komplikují, ale jiná varianta zatím na stole není. Navíc, většina Česka zkrátka dala ve volbách najevo, že si tuhle „katastrofu“ přeje. A jak velí zákony demokracie, menšina by si s tím měla umět poradit. Ano, někdy je emigrace namístě, ale jsme skutečně v takové situaci? Jsou Babiš s Okamurou až tak velkými strašáky?

Strašáci to jsou – ale emigrovat netřeba. Máme hned několik nástrojů, díky kterým jsme na tom lépe než Slováci nebo Maďaři.

Faktem je, že dnes máme asi víc důvodů bát se o demokracii, svobodu a prosperitu, než jsme měli kdykoliv v naší novodobé historii. Varuje nás rétorika SPD, kterou lze podle rozhodnutí soudu nazývat „fašistickým hnutím“. Varovná je také hodnotová vyprázdněnost slibotechnických lídrů hnutí ANO. I stav politiky v ostatních zemích Evropy našemu klidu nepřispívá, zejména silný voličský příklon k autokratismu, nacionalismu a zjednodušujícímu populismu. A hlavně tady máme příklady dvou nám velmi blízkých zemí – Maďarska a Slovenska –, kde už demokracii za autoritářský populismus vyměnili a navíc tamní lídři dělají advokáty válečnému režimu Ruska.

Jenže mezi námi a Slováky a Maďary je hned několik rozdílů, které naší demokracii hrají výrazně do karet: disponujeme řadou strukturálních, institucionálních a společenských pojistek, které v Maďarsku a na Slovensku buď chybí, nebo byly systematicky rozklíženy. Dokonce bychom měli právě nyní, krátce po 36. výročí sametové revoluce, s povděkem vzpomenout na ty, kteří nás tím po listopadu 1989 vybavili.

Silné instituce proti autokratismu

Prvním a nejzásadnějším nástrojem je Ústavní soud. Ten český si v posledních 20 letech vybudoval pověst jednoho z nejsilnějších v Evropě.

Maďarský Ústavní soud byl pod Orbánem postupně oslaben. Po roce 2010, kdy získal Fidesz ve volbách ústavní většinu dvou třetin hlasů, premiér zúžil pravomoci tohoto soudu a obsadil jej loajálními právníky. Český Ústavní soud se do takového stavu nedostal. Soudci jsou zde jmenováni prezidentem, ale se souhlasem Senátu – nikoliv jedním politickým subjektem. Jejich odvolání je prakticky nemožné. Takový proces může zahájit jen předseda soudu a rozhoduje o něm plénum nadpoloviční většinou.

Další významnou pojistkou může být prezident. A ten současný to začíná ukazovat docela důrazně. Petr Pavel dal zřetelně najevo, že nebude jmenovat ministry, kteří by zpochybňovali členství Česka v EU nebo NATO, a hlavně, že nejmenuje Andreje Babiše premiérem, dokud nebude mít veřejnost jasno, jak se předseda ANO hodlá zbavit svého možného střetu zájmů. Dokonce i mnohým voličům ANO vadí, že by jejich oblíbený politik rozhodoval jako premiér o podmínkách pro udělování miliardových dotací a zároveň je čerpal pro svůj konglomerát Agrofert. Proto je správné, že zde prezident zasahuje, byť pro to nemá přímou podporu v ústavě. Jenže je tu právě opět Ústavní soud, který hlavu státu svým pět let starým nálezem vyzývá k tomu, aby takový problém řešila ještě před jmenováním předsedy vlády.

Hlava státu má v rukou další nástroj proti autokratům – je jím známé prezidentské veto, které sice sněmovna může přehlasovat, i tak ale tento mechanismus umí upozornit veřejnost na případnou zlou vůli vlády a následně třeba nastartovat obecnější odpor.

rozhovor

Jednoduchou pozici nemá ani prezident, ani Babiš. Může situaci vyřešit Pavlova „páka“ na budoucího premiéra?

24. 11. 2025 ▪ 7 min. čtení

Pochopitelně záleží na konkrétní konstelaci osobností v rolích prezidenta a premiéra, a proto je v Česku skvělé, že máme druhou komoru parlamentu. Ano, ten nespravedlivě opomíjený a nepříliš chytře vysmívaný Senát.

V Maďarsku i na Slovensku mají parlament jednokomorový. Viktor Orbán a Robert Fico mají tedy o poznání snazší cestu k prosazení svých návrhů. Za dobrých časů to vadit nemusí, v situaci, kdy se moci ve státě chopí někdo, kdo společnosti škodí, je taková pojistka velmi žádoucí.

A naše horní komora to ve skutečnosti ukazuje. Je překvapivě efektivní opravnou nekvalitní práce poslanců, protože přibližně třetina všeho, co senátoři sněmovně vrátí, je nakonec přijato právě v podobě, jakou navrhl Senát.

Senát je užitečný ještě pro jednu svoji funkci. Kvůli dvoukolovému většinovému systému mají populistické a extremistické strany v senátních volbách menší úspěšnost.​ Jde vlastně o přímou volbu konkrétních osobností a jejich případné kontroverze jsou v takovém procesu mnohem více vidět. Ne snad, že by byla tedy horní komora plná samých moudrých a vážených postav bez poskvrnky, to jistě ne. Přece jen se tam ale nedostane tolik pochybných person, které se ve sněmovních volbách mohou velmi dobře schovat kdesi na spodních místech stranických kandidátek.

Například nyní by vláda ANO, SPD a Motoristů neměla v Senátu oporu pro svoji politiku. Většinu v jedenaosmdesátihlavé horní komoře dnes drží ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN. Nelze se tedy divit Andreji Babišovi a Tomiu Okamurovi, že nemají Senát rádi, a dokonce uvažují o jeho zrušení nebo ho navrhují. V Maďarsku by se Okamurovi prosazovalo jeho referendum o vystoupení z NATO nebo EU jistě lépe než v Česku.

Fragmentace moci

Další zásadní rozdíl mezi námi a třeba Maďarskem tkví v architektuře stranického systému. V roce 2010 získal Fidesz v maďarských volbách ústavní většinu – tedy 263 mandátů z 386. To mu umožnilo legálně a bez překážek změnit ústavu a fundamentálně přestavět státní aparát. V Česku je to těžší. I když tu ANO dlouho dominovalo politické scéně a jasně vyhrálo volby, k dispozici má „jen“ koalici o 108 poslancích z 200. Ke změnám ústavy by potřebovalo 120 hlasů. (A následně zmiňovaný Senát.)​

Jde o fragmentaci stranického systému, která dělá sice naši politiku komplikovanou, ale v jistém smyslu bezpečnější. Když se podíváme na tzv. efektivní počet parlamentních stran, v Česku v posledních 10 letech kolísal kolem 4,5 až 5,6. To je tak vysoká míra rozmanitosti, že velmi komplikuje vznik nějaké hegemonistické strany. V Maďarsku podobný konkurenční tlak neexistuje a Orbán si tak v posledních 15 letech udržuje faktický monopol, byť mu nyní jistá konkurence roste.​

Přičemž zjevnou rozmanitost představuje dokonce i trojlístek budoucích vládních stran. I když je spojil odpor k odcházející vládě Petra Fialy, jde vlastně o docela rozdílné prvky. ANO je umírněnější než SPD a Motoristé jsou, když odečteme Filipa Turka a vliv Institutu Václava Klause na jejich klimatickou politiku, vlastně celkem normální pravicovou stranou. A vidíme, že tato vnitřní rozmanitost budoucí vlády zafungovala. Aby se vůbec udržela pohromadě, musela například odhodit tendence o opuštění EU nebo NATO a mnoho dalšího.

Silnou kartou Česka jsou svobodná média, a to včetně těch veřejnoprávních, byť tam je vliv politiků skrze mediální rady značný. Ale před 25 lety jsme mohli vidět, jak by to mohlo dopadnout, kdyby se dnes politici pokusili Českou televizi nebo Český rozhlas zcela ovládnout. Slavná „spacáková revoluce“ tehdy něčemu takovému zabránila a dnes by mohla zase. (Kdo ví, třeba se toho ještě dočkáme vzhledem ke snaze podřídit financování veřejnoprávních médií státnímu rozpočtu.)

Viktor Orbán ovládl veřejnoprávní i většinu soukromých médií ve své zemi skrze systematickou legislativní, majetkovou a personální kontrolu; Robert Fico na Slovensku se od roku 2023 snaží postupovat podobným způsobem, zejména prostřednictvím změn zákonů, personálních zásahů a útoků na nezávislost veřejnoprávních médií. Navíc tamní společnosti nevykazují příliš velkou ochotu svá média bránit, oproti naší zkušenosti.

A pak je tu justice, další nástroj. Česká soustava státního zastupitelství má totiž na rozdíl od Slovenska vyšší míru nezávislosti. Není tu figura generálního prokurátora, který by mohl být dosazený vládou a sám třeba ovlivňovat trestní kauzy. Nemáme jako na Slovensku specializovaná protikorupční státní zastupitelství, která by bylo možné rozpustit tak snadno, jako to udělal Robert Fico.

Čili vůbec nemusíme propadat panice. Rizika nejsou zanedbatelná, ale česká demokracie je vybavena o poznání lépe, než byly ty na Slovensku a v Maďarsku. Na emigraci to tedy opravdu není. Zatím. Určitě bychom ale měli zůstat ostražití. Třeba ke všem návrhům Babiše a Okamury, které se budou týkat soudního systému, ústavy nebo médií.