Fotograf a antropolog David Gaberle ještě ani nestihl rozeslat výtisky své knihy všem donátorům, kteří příspěvkem přes internet její vydání umožnili, a už o ní psaly British Journal of Photography i deník The Guardian. Kniha fotografií nazvaná Metropolight fascinuje netečnou, supermoderní krásou velkoměst.

Mrakodrapy a ulice ozářené sluncem jsou plné života. Jako by si vyměnily roli s lidmi, kteří se stali jen mechanicky se přemisťující masou. Právě masovost, přelidněnost Londýna, ve kterém Gaberle studoval univerzitu, přivedla v roce 2012 tehdy jednadvacetiletého Čecha k fotografování.

"Nebyl jsem na tom v té době psychicky úplně dobře a v zaplněných veřejných prostorech jsem prožíval stavy dost podobné panickým atakám. Na radu kamarádky jsem si s sebou začal nosit foťák, abych se od okolí trochu odstřihl. Zjistil jsem, že se při koukání do hledáčku cítím bezpečněji a vnímám podstatně menší množství informací, které mě předtím znervózňovaly," vzpomíná Gaberle, který ovšem nezůstal jen u autoterapie: "Ve focení je zároveň také element nějakého umocnění, který mi byl velmi příjemný. Nadchl jsem se a řekl si, že když mi fotografie takhle rychle pomohla, tak musím to médium zkoumat dál. Dlužím mu to."

Vrhl se tedy do studia, absolvoval několik fotokurzů, nejdůležitější byl workshop s fotografem Georgijem Pinchasovem z agentury Magnum Photos. Nejvíc Gaberleho ale posunula vlastní praxe, když se mu fotografování stalo hlavní náplní života.

David Gaberle fotografuje města, která mu nedělají dobře

Dalších 8
fotografií

V roce 2015, kdy na University College London přerušil studium, si David Gaberle vyzvedl všechny úspory a naplánoval osmiměsíční cestu po světových metropolích.

"Původně jsem vybíral podle nějakého indexu, jenž na základě několika kritérií vyhodnocoval, která města jsou nejmetropolitnější. Musel jsem si to pak upravit a nahradit třeba Peking australským Sydney, protože v Číně už jsem se chystal do Šanghaje a nechtěl jsem dvě města z jedné země," říká fotograf, pro kterého bylo také důležité, aby v daném městě stálo hodně mrakodrapů a budov ze skla. "Ty v konkrétní denní dobu odrážejí světlo přímo na ulici. Proto právě třeba spíš Šanghaj než Peking."

Vydal se na cestu do deseti měst. V Londýně a New Yorku přespával u známých, jinde využíval couchsurfing. "To je platforma, přes kterou vám lidé nabízejí ubytování zdarma s tím, že vy to třeba z domova děláte také," vysvětluje fotograf, který pouze v Tokiu párkrát spal na ulici.

Během své cesty Gaberle naexponoval několik desítek tisíc snímků, do knihy nakonec vybral pouze pětatřicet fotografií, nejvíc z oblíbeného Tokia.

Vytvořený soubor sice není zcela originální, odlidštěnost městského života i dominanci obří architektury lze nalézt také u jiných fotografů, Metropolight ale přitahuje svou radikálností.

David Gaberle si vybral jinou metodu než tu tradičně spojovanou s pouličními fotografy, kteří pozorují lidi, navazují kontakt a hledají příběh. Gaberle se setkání vyhýbá. Autisticky pozoruje vnější podobu, lidé jsou stíny, siluety, neostré doplňky sklobetonové metropole. Musí tak svá města fotit, aby v nich mohl volně dýchat.

"Abych se přiznal, tak tomu sám úplně nerozumím," odpovídá na otázku, proč vlastně velkoměsta vyhledává, když mu nedělají dobře. Nakonec ale nalezne odpověď: "V menších městech se nudím a velká mě rozčilují, ale zároveň fascinují. Věřím, že velkoměsta člověka mohou zničit, ovšem objevuje se v nich i spousta kreativity, kterou jinde nenajdete."

Města podle Davida Gaberleho nejsou falešná, ale extrémně odcizená. Paradoxně i tak se dá vyprávět o nejhlubších citech.