Výstava představuje malíře Puchovou a Střížka. Mají pevné vazby na klasickou malbu i Ostravu

Na obrazech Antonína Střížka a Hany Puchové nenajdeme vzdušné zámky, zhmotněné sny či nekonečnost existence. Malíři, kteří nyní vystavují v ostravském Domě umění, zobrazují pouze to, co existuje: lidi, místa, zákoutí.

Oba výrazné malířské talenty spojuje nejen víra v klasicky namalovaný obraz, ale také město Ostrava.

Antonín Střížek se sice narodil v severočeském Rumburku, ale v Ostravě prožil dětství i mládí a začal tu tvořit.

Už dlouho však žije úspěšnou kariéru v Praze, i když spojení s Ostravou neztratil, jak dosvědčuje několik vystavených obrazů osmapadesátiletého malíře.

To o sedm let mladší Hana Puchová se v Ostravě nejen narodila, ale je s ní dodnes bytostně spojena − což je malířčina výhra, ovšem také determinace.

Mimo Ostravu o ní ví pouze několik sběratelů a znalců současné malby. V tomto smyslu je autorčino nynější souborné ostravské představení, doprovozené monografií se soupisem díla, zásadním počinem.

Kromě Ostravy je ještě jeden důležitý moment, který malířku a malíře sbližuje: při vší rozdílnosti mezi Puchovou a Střížkem je to styl malby, který rafinovaným způsobem propojuje vysoce sofistikovanou realistickou stylizaci s jistým nádechem záměrné malířské naivity.

Oba tím dosahují bezprostřednosti účinku i pravdivosti, přirozenosti a intimnosti sdělení. Dokážou zaujmout jak vysoce poučeného diváka, tak toho, který se setkává s uměním jen příležitostně.

Střížkova práce je vystavěna na zkoumání "světa, ve kterém žijeme", sdíleném ovšem s patřičným nádechem malířského romantismu a schopností zachytit běžné městské pohledy i podivná zákoutí a zátiší.

Proto jsou vrcholem jeho výstavy rozměrná plátna zachycující například dva minimaxy zavěšené pod oknem nebo rudl opřený o stěnu a nasvícený intenzivním sluncem.

Střížkovými obrazy tak prolíná fotografická imaginace, kterou malíř osvědčuje rovněž v sérii vlastních fotografií, jimž se vedle malování souběžně věnuje.

Jedním z dominantních Střížkových témat jsou městské výjevy. Nevyhledává ale spektakulární pohledy, zachycuje městský prostor z pohledu běžného chodce. Někdy přitom využívá kontrast prudkého slunečního protisvětla.

Má rád i noční výjevy. V podmračeném podvečerním dešti zachytil třeba Sýkorův most, spojující moravskou a slezskou Ostravu, s projíždějícím trolejbusem a několika chodci pod deštníky a v pláštěnkách.

Možná že právě tak si leckdo představuje Ostravu, kterou zase zalidňuje fascinujícími portréty Hana Puchová. Na jejích plátnech stojí s charakterizačními postoji či gesty ostravské figury.

Řada z nich má co do činění s uměním a kulturním milieu města, malířka však důsledně používá v názvech obrazů jen křestní jména. Jako by si svůj svět chránila a svírala do sebe, takže proniknout k podstatě portrétů může pouze znalec ostravské umělecké scény. Ostatní diváci potřebují průvodce, aby kupříkladu na dvojportrétu Ilona a Jirka − kde ženská postava drží papouška a muž má na dlani ještěrku − rozeznali tamní antikvářku a vůdčího ducha Klubu Fiducia Ilonu Rozehnalovou, která s manželem chová doma různorodou faunu.

Nechybí ani dvojportrét bratrů Balabánových, malíře Daniela a již zesnulého spisovatele Jana, se kterými Puchovou pojilo přátelství.

Figurální portréty jsou jedinečným a zatím nepříliš doceněným vkladem autorky do české malby posledního desetiletí. Její kolekci v Ostravě retrospektivně doplňují také průhledy do ostravských bytů malířčiných přátel, obrazy zvířat a květin.

Malířka Hana Puchová tak potvrzuje tamní marketingové heslo, že Ostrava žije.