Až moc tvrdá hra s bankomaty

Už deset let je Česko svědkem expanze nízkonákladových bank a je znát, že velkým finančním domům vadí čím dál víc. Pochopit se to dá: nikdo není rád, když mu konkurence bourá výnosný obchodní model. České banky, tedy ty největší, patřily dlouhé roky mezi světovou elitu co se návratnosti kapitálu týče a nijak zvlášť netrpěly ani v době nízkých úroků. Dominanci na domácím trhu si jaksepatří užívaly, což bylo vidět i na tom, jak neochotně snižovaly poplatky všeho druhu. Za vedení účtu, za platby, za výběry z bankomatu… V součtu to nebyly malé peníze.

Proto Češi na nabídku "nájezdníků" slyšeli a po statisících opouštěli zavedené, úctyhodné − avšak drahé a ne zrovna nejpružnější − banky. Vyzyvatelům hrála do karet i jedna trochu nefér výhoda: stoprocentní ručení za vklady do velkorysé výše přesahující dva a půl milionu korun zavedené na vrcholu finanční krize. Lidé tak vůbec nemuseli řešit otázku, zda je nová banka dostatečně bezpečná, a další změny v pojištění vkladů je v tom utvrdily. Nutno přiznat, že žádná z nových bank (kampeličky jsou jiný, o dost smutnější příběh) zaměřená na masovou klientelu z fondu, do nějž se odvádí peníze strhávané každému střadateli, zatím čerpat nemusela.