Podzim matriarchy nabízí čas a prostor

Když před čtyřmi lety křesťanské strany s Angelou Merkelovou v čele po volbách takřka dosáhly na absolutní většinu v Bundestagu, ozvalo se, že kancléřka by měla zvážit, zda se neblíží okamžik k elegantnímu odchodu na vrcholu kariéry. Ale nejen sázkaři se zdráhají přestat, když se daří. A stejně tak platí, že zrovna když se daří, osud chystá nějaký svůj kousek. V případě Merkelové měl podobu přílivu imigrantů, hlavně z Blízkého východu, kde syrský vládce Bašár Asad rozpoutal domácí válku proti těm, kteří si dovolili protestovat proti jeho autoritářské vládě.

Dnes už si nikdo nedokáže představit, jaké titulky by častovaly spolkovou kancléřku, pokud by se rozhodla v kritickém létě 2015, kdy rakouský kancléř Werner Faymann kvůli stovkám a tisícům lidí proudícím z Maďarska na západ volal do Berlína, že německé hranice zavře a bude je bránit třeba i silou. Merkelová však vyslyšela volání o pomoc a hranice nechala otevřené a svým občanům poněkud pateticky vzkázala "My to dokážeme". Dosud pragmatická politička v rozhodující chvíli dala přednost křesťanským hodnotám a stalo se dosud nevídané − v domácí politice se dostala do defenzivy, dokud jí "nepomohl" její sociálnědemokratický vyzývatel Martin Schulz, když se ukázal jako schopný rétor, ale jeho politice scházely dva základní elementy, obsah a přesvědčivost.