Práci v kanceláři vyměnili za řemeslo a učňovskou lavici

Z manažera kominíkem, z programátora malířem pokojů. V Česku přibývá lidí, kteří vyměnili práci v kanceláři za řemeslo. Do lavic na učilištích tak usedají klidně i po padesátce. Nejčastěji je ke změně motivují pochybnosti o smyslu jejich původní práce a touha dělat něco užitečného, co má hmatatelné výsledky.

Někteří se novou dovedností živí na plný úvazek, jiní si jí jen přivydělávají. Všichni se ale shodují, že jim práce rukama přináší radost a uspokojení.

Truhlář očarovaný vůní dřeva

"Současná uspěchaná a přetechnizovaná doba nutí lidi zamyslet se nad tím, zda je jejich práce opravdu naplňuje, nebo chodí do zaměstnání jen kvůli penězům. Těch, kteří se odhodlali vzdát se stávající kariéry a dát se na řemeslo, tak neustále přibývá," říká vystudovaný technik Zdeněk Šindelář. Celý život pracoval v telekomunikacích a v IT jako projektový inženýr. V 55 letech se ale rozhodl vyučit se truhlářem. "Vždy jsem inklinoval ke dřevu a neustále doma něco renovoval a vyráběl. Zásadní zlom přišel, když jsem od ženy dostal jako dárek kurz restaurování a začal jsem přemýšlet, jak bych se v tom mohl dál zdokonalit," vypráví Šindelář.

Práci v kanceláři vyměnili za řemeslo a učňovskou lavici

Další 3
fotografie

Přihlásil se proto na obor umělecký truhlář na Střední odborné škole uměleckořemeslné v Praze, který může studovat i při práci. Jestli se po jeho dokončení bude řemeslu věnovat na plný úvazek, ukáže ale až čas. "Když mě přestane bavit původní práce jako zaměstnance a budu se chtít postavit na vlastní nohy, už mi nebude nic bránit. Vůně dřeva mi učarovala a budu rád, když budu moci něco restaurovat či vyrábět i třeba jen jako koníček," uvádí Šindelář.

Zlatnice, která propojila řemeslo s IT

Agáta Milanov se k řemeslu dostala podobně jako Šindelář. Inspiroval ji kurz smaltování, který dostala od rodičů k 32. narozeninám. "Naprosto mě to uchvátilo. Obstarala jsem si pec a materiál a začala doma tvořit smaltované výrobky. Časem jsem si ale uvědomila, že smaltování na hotové plíšky mi nestačí, a rozhodla se absolvovat celý obor zlatník a klenotník," líčí Milanov, která se vyučila na stejné škole jako Šindelář.

Předtím se přitom věnovala zcela jiné oblasti. Vystudovala umělou inteligenci na Technické univerzitě v Košicích a udělala si doktorát na Univerzitě Hradec Králové, kde zkoumala počítačové sítě. "Chyběly mi ale hmatatelné výsledky mé práce. Zedník večer vidí postavenou zeď. V oblasti vědy, které jsem se věnovala, nic podobného nepozorujete často ani po celém profesním životě," líčí Milanov.

V současnosti se jí daří kombinovat zlatnictví i IT, a to ve formě 3D návrhů šperků. Nedávno si založila ateliér Agáta & Kristý s kamarádkou Kristýnou Boušovou, která rovněž vystudovala vysokou školu.

Malíř šťastných interiérů

Jednačtyřicetiletý Jaroslav Vozáb dlouhé roky pracoval jako programátor. Jenže postupem času začal mít pocit, že jeho práce nemá smysl. Ve 38 letech se proto absolvent Vyšší odborné školy elektrotechnické v Pardubicích rozhodl stát se malířem pokojů. Díky své odvaze vyměnit dobře placenou pozici za štětce a barvy se dokonce dostal do finále soutěže Živnostník roku 2017.

"Čím déle jsem se pohyboval v IT, tím více mi připadalo, že tento obor vytváří stále složitější věci pod záminkou, že lidem zjednoduší život. Myslím, že je to často právě naopak a že jediné, o co těmto firmám jde, je vyrábět cokoli, co je možné prodat," říká Vozáb.

Pro řemeslo se nadchl poté, co vymaloval vlastní dům. Učil se sám pomocí učebnic pro malířská učiliště. Trénoval na sololitových deskách a zakázkách pro známé. Vedle toho absolvoval různé kurzy a školení od výrobců barev.

"Největší přínos mé životní změny je, že mi má práce připadá užitečná a baví mě. Příjemná je také svoboda, kterou to přináší. Člověk navíc nechodí léta každý den na stejné místo, kde potkává stále stejné lidi," přibližuje Vozáb, který si přezdívá "malíř šťastných interiérů".

Fyzik kamnářem

Do finále soutěže Živnostník roku 2017 se probojoval také Jan Křivonožka. Dvaatřicetiletý kamnář původně vystudoval obecnou fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze a environmentální modelování na Fakultě životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze.

"Na Matfyzu jsem se začal pro zábavu, a hlavně abych ze studia 'nezblbnul', věnovat tradičním řemeslům v rámci aktivit neziskovky, kterou jsem založil v Beskydech. Nadchlo mě to natolik, že hned po škole jsem odešel do malé vesnice Zaježová na Slovensku na Evropskou dobrovolnickou službu. Tam jsem měl celý rok čas dělat naplno truhlařinu, tesařinu, přírodní stavitelství z hlíny a slámy a objevil jsem tam i kamnářství," vypráví Křivonožka.

Posledně jmenovaný obor ho zaujal do té míry, že se po návratu vyučil kamnářem v rámci rekvalifikačního kurzu na učilišti v Horní Bříze. "Ze 40 studentů jsem byl nejmladší a titul tam měla více než půlka lidí. To jen dokazuje, že k řemeslu je možná skutečně dobrá cesta až po všeobecnějším studiu, kdy se naučíte kriticky myslet, potkáte ty správné lidi a pochopíte, co vlastně v životě chcete," říká Křivonožka, který se dnes živí jako kamnář na volné noze.

Kovář, jemuž chyběla manuální práce

Oklikou se k řemeslu dostal i devětadvacetiletý Michal Kubala. Po absolvování gymnázia se vydal tradiční cestou a začal studovat vysokou školu. Nejprve se věnoval religionistice a krátce také počítačové grafice. Ani jednu školu ale nedokončil a místo toho se rozhodl vyučit se kovářem.

"Pracovní vyhlídky s pouhou maturitou z gymnázia nebyly moc povzbudivé. A pak − chtěl jsem se seznámit s manuální prací, se kterou jsem předtím takřka nepřišel do styku. Coby muži mi tato zkušenost scházela. Zároveň jsem hledal obor, kde bych se mohl výtvarně vyjádřit," vysvětluje Kubala.

Ve 25 letech tak nastoupil na Střední školu řemeslnou v Soběslavi, kde měl individuální studijní plán. Všeobecné předměty mu škola uznala z gymnázia. Odborné předměty se učil sám a jednou za pololetí absolvoval přezkoušení. Pravidelně tak chodil pouze na praxi.

"Několik měsíců jsem pracoval v kovárně u Brna, teď vypomáhám ve veřejných dílnách v Plzni, ale zatím kovařina není hlavním zdrojem mých příjmů. Snažím se získat více zkušeností a časem bych se chtěl pustit do vlastního podnikání," prozrazuje Kubala.

Kominík sám sobě pro štěstí

Zajímavou cestu ke své současné profesi měl i Oldřich Uher. Padesátiletý inženýr se před dvěma lety rozhodl stát se kominíkem. Vystudovaný strojař neměl k oboru daleko, jelikož působil jako vedoucí pobočky pro celou Moravu ve firmě, která se zabývá prodejem a vývojem komínových systémů.

"V původní práci jsem se musel mimo jiné starat o výrobu, provoz pobočky a další aktivity, které s kominickým řemeslem měly málo společného, a já cítil, že mě přestává těšit a naplňovat to, co dělám," líčí Uher.

Ve 48 letech se proto pustil do studia na Střední škole stavebních řemesel v Brně-Bosonohách, kde se v rámci celoživotního vzdělávání vyučil řemeslo. "V dnešní době kominík díky novým technologiím a trendům není jen ten, co vymetá komíny, ale musí si neustále prohlubovat znalosti související s navrhováním spalinových cest a dalších věcí kolem komínů. A to mě na tom baví. Nejsem tak kominík pro štěstí jen pro ostatní, kteří mě chytají za knoflík, ale trošku i pro sebe," říká Uher.