Rusko touží po respektu, a tak sahá po síle

Z hlediska fungování systému mezinárodních vztahů není, s výjimkou světového ozbrojeného konfliktu, asi nic problematičtějšího než mocnost, která neví, co se sebou má dělat. Současné Rusko se takovým aktérem stalo. Není to přitom jen otázka posledních několika let, či dokonce týdnů, byť aféra kolem otravy bývalého agenta ruské tajné služby Sergeje Skripala a jeho dcery je mimořádně ilustrativní ukázkou stavu, do kterého se Rusko dostalo.

K pochopení podstaty toho, co se s Ruskem stalo, dobře poslouží vývojové srovnání s Čínou. Začněme ve druhé polovině 80. let minulého století, kdy Čína spustila reformy, které z ní v devadesátých letech učinily ekonomickou mocnost, kterou svět začal brát vážně. Deklarované tezi o mírovém rozvoji sice všichni nevěřili, ale nebylo a není pochyb, že se Čína minimálně optikou ekonomických ukazatelů změnila k lepšímu. Ve stejné době, tedy v osmdesátých letech, zahájil v Sovětském svazu Michail Gorbačov přestavbu, která měla radikálně změnit sovětskou ekonomiku. Cílem bylo mimo jiné to, že z Evropy měly být postupně vytlačeny USA s Kanadou, pro které v jím navrženém "společném domě" nemělo být místo. SSSR měl tehdy dvakrát vyšší HDP než Čína, šlo o třetí nejlidnatější zemi světa a jadernou supervelmoc. A jak to dopadlo? Co vidíme dnes? Ruská ekonomika je osmkrát, ale možná i více než desetkrát menší než ekonomika Číny. A za USA nebo EU zaostává ještě výrazněji. Tam, kde Číňané staví stovky až tisíce kilometrů moderních dálnic a železnic, které už Amerika a Evropa vybudovaly dávno, je Rusko schopné budovat pouhé zlomky, a to ještě často zcela izolované a nekomunikující se zbytkem země…