Z rozvrácené rodiny: V Česku se rozšiřuje princip, kdy soudce nerozhoduje za rodiče, jen jim pomáhá, aby se na péči o děti dohodli sami

Třiadvacetiletá Anna Klepalová před časem dostala pozvání na setkání skupiny rozvedených rodičů, aby tam promluvila o tom, jak rozpad rodiny prožívá dítě. Její matka se s otcem rozvedla, když jí byly tři roky. Na besedě se ale nakonec téměř nedostala ke slovu, protože účastníci čas využili k tomu, aby své nepřítomné expartnery vykreslili v co nejhorším světle.

"Nikdo nemluvil o dětech. Maximálně o tom, že je bývalý partner nepředal včas," vzpomíná Klepalová, která se zařekla, že na další setkání už nepřijde. Své zkušenosti raději na speciálních sezeních předává dětem, jež rozvod rodičů právě zažívají. "Nejčastěji se mě ptají, kterého rodiče mám radši," říká studentka lingvistiky z Olomouce.

Mylný pocit, že nemohou mít rády matku i otce stejně a musí si vybrat, není u dětí z rozvedených rodin nic výjimečného. Někdy ho posilují sami rodiče, jindy vyzvídají spolužáci a jako "konkurz" nezřídka vypadá i soudní řízení, které se tím protahuje.

Na čím dál ostřejší spory o děti už upozornila i ombudsmanka Anna Šabatová. "Přibývá případů vyhrocených vztahů v rodinách a neschopnosti rodičů domluvit se v zájmu dítěte," připomíná. Zároveň ale roste počet měst, v nichž se soudci snaží jednací síně proměnit z kolbišť v bezpečná místa, kde je hlas obou rodičů slyšet stejně. A nejsou k tomu ani potřeba žádné změny v zákonech.

Markéta Nováková není soudkyně, sociální pracovnice ani psycholožka. S rozvodem žádnou osobní zkušenost nemá − je vdanou matkou dvou dětí, rozpad vztahu nezažila ani u svých rodičů či v širší rodině. Přesto je snaha polidštit spory o děti její hlavní pracovní náplní. Impulzem k tomu jí byl problematický rozvod kolegy.

Její sdružení Cochem.cz se v Česku snaží rozšířit princip, který se zrodil ve stejnojmenném německém městečku. Spočívá v tom, že soudce nerozhoduje za rodiče, které oba považuje za stejně schopné se o děti postarat. Ve spolupráci s dalšími odborníky se snaží matce i otci dopomoct k tomu, aby se na péči dohodli sami.

Na začátku přitom Nováková o rozvodové praxi nevěděla skoro nic, a mohla si tak dle svých slov dovolit pokládat odborníkům i hloupé dotazy. "Právě ony ale mohly přispět k tomu, že na problematiku začali pohlížet jinak," podotýká s tím, že za špatným přístupem často stojí jen setrvačnost a rutina.

Jak říká, je čas na obrat ve vnímání toho, co je v pořádku. Normální už nemůže být to, že se dvě nesmiřitelné strany při rozvodu navzájem očerňují a o dítě se přetahují. "Normální je domlouvat se. Není důvod, aby dítě jednoho rodiče ztrácelo," vysvětluje Nováková.

Skutečné dohody

O novém přístupu vystudovaná překladatelka stále častěji mluvila v médiích i na odborných konferencích. Všiml si jí soudce z Nového Jičína Vladimír Polák, který už delší dobu přemýšlel o tom, jak české rozvody změnit. Severomoravské město se tak před dvěma lety stalo centrem rozvodové revoluce. Následoval Most a teď už se přidávají další města. Loni na podzim například Chrudim. Předsedkyně tamního soudu Soňa Soukupová narazila na článek o úspěších novojičínských a mosteckých kolegů a nový přístup se jí natolik zalíbil, že se ho rozhodla aplikovat také.

Původní postupy, na jejichž konci bylo její autoritativní rozhodnutí, soudkyni limitovaly. I když oba rodiče vyslechla, shromáždila důkazy a v ruce měla stanovisko "sociálky", nebyla si vždy zcela jistá, že rozhoduje v nejlepším zájmu dítěte. "Rodiče byli v době rozhodování v konfliktu, nikdo jim s jeho řešením nepomáhal a bylo zřejmé, že dítě tím bude trpět," vzpomíná Soukupová.

Po zavedení nového přístupu inspirovaného cochemským modelem zatím všechna ukončená řízení, která Soukupová vedla, skončila dohodou, a nebylo tedy potřeba, aby za rodiče rozhodla ona. Soudkyně navíc zdůrazňuje, že dohody, které schvaluje, jsou nyní skutečnými dohodami. A nikoli obchodem či vynuceným kompromisem, na němž se expartneři domluví, aby už měli rozvod za sebou. Takové páry se po čase do jednací síně vracívají s žádostí o úpravu dohodnutých podmínek, například výše výživného. "Nemá jít o ústupky, ale o pochopení. Když rodič něco odsouhlasí, ale neztotožňuje se s tím, není to úspěch a je třeba s ním dále pracovat," vysvětluje Soukupová.

Právě důraz na potřebu dohodnout se slyší rozvádějící se páry v Chrudimi nejčastěji. A to nejen od soudkyně, ale také od pracovníka z orgánu sociálně-právní ochrany dětí a psycholožky. Všichni tři hovoří shodně, informace si mezi sebou předávají a žádného z rodičů nepreferují. Jasné a průhledné rozdělení rolí podstatně zužuje prostor pro intriky, vzájemné obviňování a vyhrocení sporu.