O absurditě dobra a Bohu, jehož nelze urazit

Máme často dojem, že zlo je něco zcela absurdního. Přitom zlo je celkem banální, absurdní je naopak dobro. Z jednoho konce se nám banalita zla ukazuje třeba v chování nacistických zločinců. Na pohled zcela běžní, dalo by se říci normální lidé, jen vykonávali příkazy. Ze svého pohledu vlastně naplňovali vůli lidu. Jak nejlépe a nejsvědomitěji dokázali.

Minulý týden jsem psal o banalitě zla z jiné strany: zlo je přirozené, automatické, jednoduché jako facka. Čiň "dobro" tam, kde z něj cítíš zisk, a zlo oplácej zlem. Síla je síla a slabost je slabost. Tečka. Kdo může obsadit sousední zemi, obsadí sousední zemi. Rozumnější, výhodnější, a tedy přirozenější je pomoct silnějšímu − a nikoli slabšímu. Normální, banální je myslet především na svoje dobro. Na svoje bezpečí, na svůj blahobyt − co je na tom nepřirozeného? A koneckonců zlého?

Teprve v tomto kontrastu je naplno vidět ona absurdita dobra. Dobro je absurdní. Je absurdní nechat se od někoho mlátit, když mu mohu úder vrátit. Mimochodem to, že je něco přirozené, ještě neznamená, že je to v pořádku. Kdysi bylo přirozené vraždit bez soudu nepřátele. Ve Spartě bylo přirozené házet neduživá nemluvňata ze skály. Za nacismu bylo přirozené, že Židé museli nosit hvězdu, nesměli chodit do kina či po chodníku.