Nejen jazz Daniela Konráda: Jsem zbabělec? Román Než slehne rudý prach ukazuje dilema Číňanů čelících cenzuře

Varování: Tento text vyzrazuje formu zápletky, nikoliv zápletku jako takovou.

Skoro každý oplakal smrt nějaké literární postavy. Jeden Nastasji Filipovny, druhý Anny Kareniny. Někdo litoval Quasimoda, jiný Juliena Sorela. Další truchlili nad Kordélií, Ofélií, Julií. Nad skonem Emmy Bovaryové či naopak nad osudem jejího pozůstalého manžela Charlese.

Teď se nečekaný typ literárního zármutku dostavuje po dočtení v češtině právě vydaného románu nazvaného Než slehne rudý prach od čínského spisovatele Mu-žunga Süe-cchuna. Jeho hrdinou je prolhaný, zkorumpovaný právník, spíš zločinec než advokát. V románu řeší desítky případů, žalob, nevěr i vydírání, které prokládá obecnějšími úvahami o čínské justici. Ale především tímto zkaženým systémem proplouvá. Okrádá klienty i stát. Soudce uplácí. Ženy ponižuje a mlátí. Podřízené popouzí proti sobě. Manipuluje lidmi, přetvařuje se, vše přepočítává na peníze. Uvažuje jako mafián, "je lepší zabít než být zabit" a podobně. A není sám.

Naprosto všichni účastníci justičního systému, jejž román líčí, se chovají jako grázlové.

Není s kým sympatizovat, kdo byl okraden, předtím okrádal jiné. Neexistuje loajalita ani city, rodiče řežou děti, holky mění milence podle toho, který je právě výš na společenském žebříčku, mužští se udávají a všichni jezdí pro odpustky ke zkorumpovanému mnichovi, který si za jejich špinavé peníze kupuje plazmové televize a luxusní pera.

Od začátku ten příběh směřuje k předvídatelné, zasloužené záhubě jedné z postav, a právě tady je háček. Původní závěr knihy v Číně neprošel přes politickou cenzuru. Patrně by ohrozil morálku čínského lidu, zpochybnil víru čtenářů ve světlé komunistické zítřky nebo něco podobného.

Zkrátka: spisovatel byl donucen sednout si a připsat kapitolu navíc. Čtenář českého vydání tedy vstřebá doslov překladatele Denise Molčanova a po něm se ještě jednou vrací do příběhu.

V závěrečné kapitole se postava probouzí a zjišťuje, že se jí vše jen zdálo. Kdosi klepe na dveře a představuje se jejím jménem: nejenže se tedy nic nestalo, možná ani lidé nebyli tím, za koho jsme je dosud měli.

Šlo by to považovat za běžnou úlitbu cenzorům, jakou svého času dělávali i někteří českoslovenští autoři, ale tato je dvojnásob krutá, "čínsky" krutá: neodstraňuje jednu problematickou okolnost, nýbrž popírá smysl celého románu. Ten dosud líčil korupci v čínské justici, ukazoval, že systém je tak nakažlivý, až rozežere každého.

Na konci je ale vše dáno do závorky. Postava se probírá bez všech zločinů, které spáchala, bez všech lidí, které obelhala, bez peněz, jež zpronevěřila. Zůstává z ní literární kastrát, tabula rasa, člověk v "bodu nula".

Cenzor jí zdánlivě zachránil život, jenže pravdou je opak: ta postava byla rukou cenzora zavražděna. Její existence pozbyla smyslu.

Vražda je navíc dvojitá. Té druhé se cenzor dopouští na spisovateli, letos čtyřiačtyřicetiletém Mu-žungovi Süe-cchunovi.

Nejenže se musí zřeknout toho, kvůli čemu knihu psal, cenzorský zásah se mu dostává pod kůži, vpisuje do mozku.