Esej Tomáše Sedláčka: O šílené (nez)řízené meditaci aneb o odmeditování

Všecko, docela všecičko nás jistým způsobem hypnotizuje. Film, kniha, opera, divadlo, koncert − to vše je forma řízené meditace. Třeba takový George Lucas a stovky lidí kolem něj pracovali mnoho let usilovně na tom, aby vytvořili oněch 121 minut řízené, asistované meditace, která se pouští ve tmě kina. Tolik peněz! Tolik času účetních a umělců, těch kulis, triků a umu, co to muselo stát, uměle vytvořit ono dvouhodinové zdání skutečného děje.

Jenže i budova kina samotného k nám mluví. Každý architekt se přece snaží svou tvorbou něco říci, něco sdělit. I budovy, které byly nastokrát stavěny s architektonickým úmyslem "nic neříkat". Zrovna třeba paneláky na nás svým "mlčením" řvaly nejvíce. Trčely zívajíce na nás svou depresi a našeptávaly nám, že i my máme podobně mlčet a podobně se tvářit.

I přednáška − nebo i tento článek, stejně jako kterýkoli jiný − je formou řízené meditace. Kantor či sloupkař vás zve: přemýšlejte jako já, podívejte se na tuto věc tak a tak. Zkrátka chce, abyste viděli či věděli to co on. A dál: vábí nás a mluví k nám sofistikovaným způsobem třeba i reklamy a politické slogany. Mnohdy nás celoživotně a nevědomky ovlivnily myšlenky filozofů či dávno překonaných ekonomů, útržky z kázání, poučky babiček, zážitky, které jsme mnohdy ani nechtěli mít, a tak dále. To vše nás celoživotně ovlivňuje a vytváří náš pohled, a tedy i reakci na svět.

V širším slova smyslu nás pak hypnotizuje naše ideologie. V kladném příkladě se třeba rutinně hypnotizujeme do stavu, že "věříme tomu, že" všechna lidská stvoření jsou si rovna. Nebo že peníze mají nějakou hodnotu. Neustále si to opakujeme, že tomu přece věříme, ujišťujeme se o tom, zapisujeme to do svých ústav a základních listin. Je to věc, které chceme věřit (i když se tu a tam vloudí pochybovačná otázka a situace), a věříme, že je dobré této věci věřit. Je to naše víra, naše dohoda, naše sdílená ideologie, naše úvaha… a v posledku naše meditace, skrze niž se necháme řídit.