Esej Petra Fischera: Vzpoura proti vlastním dějinám

Kdo by to byl řekl, že se bezmála 30 let po pádu komunistických režimů budeme znovu ptát po smyslu vlastní národní existence a že přitom budeme poslouchat různé národovecké výstupy ve stylu 19. století, a to z pravé, levé i prostřední části politického spektra. Během několika let se český politický diskurz proměnil z debaty o programu − který se mění dle tradiční levopravé osy (od velkého sociálního státu po téměř asociální starost o sebe) − ve spor o míru otevřenosti a uzavřenosti; v zásadní diskusi o hodnotách, na nichž stojí český národ a pro které stojí za to žít a bojovat a možná i zemřít. Jako bychom se museli nejprve "přiznat ke svým dějinám", jak by možná řekl nejvýznamnější český moderní filozof Jan Patočka, abychom mohli dobře rozvrhovat život v časech dnešních a budoucích.

Ale − opravdu se v našich dnešních vyhrocených "debatách" o míře češství a cizáctví, o charakteru lidu a národa a jeho vztahu k okolnímu světu "přiznáváme k dějinám"? "Otázka je, zda dějinný člověk se chce ještě přiznávat k dějinám," píše Patočka ve svých Kacířských esejích, v pasážích věnovaných současné úpadkové civilizaci, jejíž úpadkovost nakonec spočívá v autodestrukci, a tedy v tom, že se neptá dějinně, že nevnímá svou dějinnou odpovědnost. Filozof zdá se tu být poněkud odtržen od vlastního lidu, protože tomu jsou takovéto všelidské otázky obvykle naprosto cizí, neboť bojuje o svou existenci na svém místě tady a teď. Tady − v Čechách, na Moravě, ve Slezsku. U nás! Doma! Kromě toho: není právě naše dnešní bolavé hádání o míru otevřenosti a uzavřenosti vůči cizímu, které − zdá se − opět ohrožuje českou národní identitu a český způsob života, něčím takovým jako přiznáváním se k dějinám? Hledáním nové odpovědnosti? Nového odpovídání?

Na první pohled to vypadá, že dnešní český strach z cizího je jen pokračováním strachu z velkých dějinných pohybů, které tradičně reprezentují buď nebezpečně velké a rozpínavé národy (Němci, Rusové), nebo celé civilizační okruhy (strach z Turka, potažmo jiné civilizace, hysterický děs z muslimského světa). Vždyť i to je strach hluboce dějinně podmíněný, něco jako "český osud" či "český úděl", do něhož dnešní debaty o otevřenosti a uzavřenosti přesně zapadají. Zdání i tentokrát klame. České dějiny, tedy ty, na které jsme hrdí a které si zlatým písmem vepisujeme do učebnic dějepisu, se totiž vyznačují spíše opačným znaménkem odvahy než strachu: napojováním na cizí, otevřeností ke světu. Díky propojení s "cizím", které se stává naším, se posouváme a kultivujeme; rosteme, dospíváme, kveteme.

Není třeba chodit pro důkazy až k Cyrilovi a Metodějovi nebo k osudovému sporu Boleslava a svatého Václava, který sice reálně vyhrál Boleslav, historicky však nakonec podlehl transcendentní ideji Václavově. Pro užitečnost bude dobré začít u postavy, kterou si sám národ český kdysi zvolil za "největšího Čecha". Karel IV. rozhodně není symbolem strachu z cizího a uzavřenosti, nýbrž přesně naopak. Významnost říše, kterou svého času vybudoval, vyrůstala z otevřenosti, z transnacionálního projektu velké Evropy, o níž snil už Karel Veliký, velký vzor našeho císaře Karla IV., kterého vzdor složitosti původu a jazykového základu pořád považujeme za Čecha. Jít dnes proti společné Evropě, jakkoliv je zřejmé, že její unijní podoba není nikterak ideální, znamená jít proti idejím "otce národa", jak se o Karlovi IV. hovoří v učebnicích. Jít proti sobě samým.

Českým zemím se nakonec vždy vyplatilo být součástí širších světových proudů. Ostatně ani další z národních otců, historik František Palacký, nikdy neuvažoval o krásném a uzavřeném, malém a našem českém státě, protože by se takto osamocen nutně ztratil v moři národů. Věren idejím velkých Karlů viděl budoucnost Čechů ve větším, multinárodním celku, protože jedině tento širší kontext umožňuje početně malému národu vyrovnat se velkým. Být s nimi na jedné lodi, dávat jim své ozvláštněné vidění světa a brát si od nich část světové moci ve formě myšlenek a ekonomických zdrojů.

Tomáš Garrigue Masaryk, zakladatel samostatného státu a kdysi "tatíček", šel stejnou cestou otevřenosti. "Česká otázka" byla pro něho vždy otázkou evropskou a světovou a pak také otázkou sociální. Masaryk měl jako humanistický socialista smysl pro sociální spravedlnost, respektive ji chápal jako nutnou podmínku existence demokratického státu. Nestačí být demokraty, tvrdil Masaryk, demokracie musí vytvářet prostor rovnosti a umožňovat spravedlivou distribuci bohatství, jinak se dá dlouhodobě těžko udržet. Humanismus světový se tu propojuje s nutností napojení na světové ekonomické zdroje, bez nichž se sociální spravedlnosti nikdy nedosáhne. Je třeba být aktivní ve světě a těsně s ním spolupracovat, nejen proto, abychom mohli ovlivňovat, co se děje, ale také proto, abychom sebezahleděním do sebe nebyli náhle překvapeni důsledky směřování světa. Základ sociální nespravedlnosti, viděl Masaryk, není ani tak v nedokonalém uspořádání českého demokratického státu, jako spíše ve světových politicko-ekonomických souvislostech, a ty z pece v kuchyni a ze záhumenku u domu nezměníme.