Nechceš do basy? Zaplať. Otázka ale zní, z čeho

Přeplněné věznice, vysoké náklady na vězně i neschopnost soudů obecně vymoci pohledávky za soudní poplatky, advokáty a vůbec náklady trestního řízení jsou důvodem pro dvě zásadní změny, které obsahuje návrh zákona o trestním řízení. Věznicím by mělo odlehčit častější ukládání peněžitých trestů.

Soudům, které nejsou schopné dostat z odsouzených ani to, co by měly dostat dneska, kdy je podíl peněžitých trestů na celkovém počtu trestů v podstatě marginální, by měla pomoci celní správa, která dostane za úkol všechny pohledávky vymáhat. Obojí má svoji logiku, jenže…

Peněžité tresty mohou soudy ukládat už dlouho. Že se do toho stejně tak dlouho moc nehrnou, ukazuje jednak postesk bývalého ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, který se v lednu 2013 nechal slyšet, že by dal přednost alternativě, než aby člověk ve vězení jen "nasával kriminogenní zkušenosti".

A jednak společné prohlášení Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zastupitelství z roku 2016, v němž k častějšímu využívání finančních postihů soudy vyzvaly.

Z miniprůzkumu univerzity v Ústí nad Labem mezi místními soudci vyplynulo, že většina z nich dává přednost "klasickým" trestům. Naopak soudy spadající do působnosti brněnského krajského soudu sáhly podle průzkumu z roku 2016 k peněžitému trestu ve třiceti procentech případů.

Regionální rozdíly v udělování peněžitých trestů ale nejsou jen otázkou ochoty a neochoty soudů, ale také otázkou "portfolia" těch, kteří před nimi stojí. Ze statistik Exekutorské komory vyplývá, že jen loni přibylo dalších 612 tisíc exekucí a to je díky lepší ekonomice a téměř plné zaměstnanosti ve srovnání s předcházejícím rokem o desetinu méně. Půl milionu lidí má tři a více exekucí. Z těch, kteří jsou aktuálně ve vězení, postihuje podíl vícečetných exekucí plných 80 procent.