Babiš podoben Štěpánovi šlape v "sirotčí" ostudě

Pokud si premiér Andrej Babiš chystá květnaté řeči k stoletému jubileu republiky, ať si dá pohov. Státu s masarykovskou a havlovskou humanitní tradicí už místo gratulace nafackoval, když neomaleně odmítl plán na přijetí padesáti válečných syrských sirotků. Z Česka se tak s trochou nadsázky stává bašta nelidskosti uprostřed Evropy. Před časem Babiš nepomohl Itálii s uprchlíky a argumentoval, že Česko nepřijme ani jednoho jediného imigranta. Takže si principiální přístup nepokazí nějakými dětmi, že.

Hrůznost a veřejnou nepřijatelnost svého "sirotčího" postoje si premiér už evidentně uvědomil. Vždycky rád vystupoval tvrďácky, jenže v tomto případě se slova vyřčená původně v rozhovoru vyjímají napsaná na papíře či na obrazovce zvlášť děsivě. Proto teď začal couvat. Věty jako "Proč bychom je přijímali? Máme sirotky i u nás, které musíme připravit na vstup do života" či "Já jsem šel do politiky hlavně proto, abych se staral o české občany" rozmělňuje nejapnou vysvětlivkou, že nemělo jít o malé děti, nýbrž − považte − o teenagery.

Jako by to byl nějaký rozdíl! Jsou snad dvanáctiletí či sedmnáctiletí syrští kluci a holky bez rodičů a bez domova, bídně přežívající v uprchlických táborech v Řecku a Libanonu, méně hodni slitování a pomocné ruky? Šéf vlády a hnutí ANO jenom dokazuje, že záležitost chápe marketingově, jako hru na city. Respektive na voliče. Nic víc. Nad malými dětmi se obvykle rozplýváme, teenagerů se bojíme. Babiš navíc zamlčuje podstatný fakt, že vláda by si klidně mohla sama stanovit věkovou hranici dětí pro přijetí. Kdyby ovšem chtěla.

Nejnovější premiérův přístup je stejně vypočítavý, jako když se v listopadu 1989 tehdejší komunistický pohlavár Miroslav Štěpán obul do "dětí rozhodujících o tom, kdy má odejít prezident". Teprve když zavětřil nevoli v publiku, začal ve snaze zachovat si moc chlácholit dělníky v pražském ČKD, že zrovna je těmi dětmi nemyslel. Naštěstí marně. Bylo by správné, kdyby stejně zplakal nad svým "dětským" výdělkem i Andrej Babiš.