Rázná soudkyně Miklová otřásla zvyklostmi české justice. Její případy citují i v zahraničí

Neobvyklým postupem v případu okradeného kněze si pražská soudkyně Jana Miklová letos vysloužila pozornost veřejnosti. Důkazy se jí zdály slabé, čekat na došetření policie nechtěla, nařídila proto přímo během soudního řízení odposlechy. A vyplatilo se. Obžalovaná v nich prozradila, co s ukradenými čtyřmi miliony korun udělala. Akční postup soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7 zatřásl zaběhlými zvyklostmi české justice. Odvolací soud jí ale dal za pravdu. "Byť to není obvyklé, trestní řád nevylučuje odposlechy ve vykonávacím řízení," připustil a její verdikt před měsícem bez výhrad potvrdil.

V uvedené kauze přitom Miklová udělala i jiný neobvyklý krok. Když si obžalovaná začala na dobu soudního jednání domlouvat návštěvy lékaře, nechtěla si to soudkyně nechat líbit. Zatímco jiní soudci jednání odročí, Miklová zavolala lékaři. Poté co jí oznámil, že u obžalované nejde o nic vážného, požádala ho, ať ženu zdrží v čekárně. Tam si ji vyzvedla soudní eskorta.

Ještě ten den vynesla Miklová rozsudek. "Když se obžalovaný těsně před jednáním opakovaně začne omlouvat pro zdravotní komplikace, je namístě prověřit, zda se nejedná o taktiku, jak řízení prodloužit," říká s tím, že na svém postupu nevidí nic zvláštního.

Cesta nyní čtyřicetileté soudkyně k soudcovskému taláru nebyla vůbec přímá. Pro studium práv se rozhodla až v posledním ročníku na gymnáziu, tehdy ale myslela, že zamíří do advokacie. Ke kariéře soudkyně ji nasměrovala až pozdější novinářská praxe. Na přelomu tisíciletí pracovala zhruba rok při studiu práv v tehdejších Zemských novinách. "Psala jsem tam hlavně soudničky. A právě tehdy jsem se rozhodla, že chci dělat na soudě," prohlašuje.

Promovala v roce 2001 a stala se státní zástupkyní. Na soudcovský talár si musela počkat, prezident Václav Klaus tehdy oznámil, že nebude jmenovat soudce mladší třiceti let. Dočkala se až po čtyřech letech, v roce 2010, kdy nastoupila na trestní úsek Obvodního soudu pro Prahu 7.

Od začátku měla jasno, že bude řešit trestní případy, a ne třeba civilní spory. "Proč? Trest je lepší," říká rezolutně. "Je to rychlejší, víc mě to naplňuje, člověk před sebou nevalí stovky spisů. Když pracuje, má neskončených věcí řádově kolem deseti. Přesně ví, v jaké fázi se která kauza nachází, jak vyznívají důkazy," vypočítává. Vyhovuje jí i to, že na obvodních soudech není v trestních kauzách až na výjimky specializace, a může tak dělat všechno.

Miklová je známá jako rychlá a rázná soudkyně, odvolací Městský soud v Praze jí navíc většinu rozsudků potvrdí, uvádí jeho místopředseda Jan Kadlec. Přesto si sama na jeden nepovedený případ vzpomíná. Šlo o kauzu muže obžalovaného z týrání partnerky.

"To se mi skutečně napoprvé nepovedlo," připustila. Muže tehdy zprostila. I proto, že žena před soudem nevypovídala, a ona tak podle svých slov nemohla o vině rozhodnout bez všech pochyb. Když jí odvolací soud případ vrátil, muže odsoudila. "Vyhodnotila jsem to tak, že když nebyl věcně správný zprošťující rozsudek, druhou variantou musí být odsuzující," vzpomíná. Případ pak dostala ještě napotřetí, kdy muže nakonec poslala do přestupkového řízení před obvodním úřadem.

Že se nějaký případ nepovede i vícekrát za sebou, se podle ní může stát každému soudci. "Ukazuje to, že je ta věc výjimečná, vymyká se průměru, se kterým si soudce poradí," konstatuje. Takový může být i mediálně známý případ Lukáše Nečesaného, obžalovaného z vraždy kadeřnice, který už pět let řeší Krajský soud v Hradci Králové. Kauza teď má již třetího prvoinstančního soudce a řadu protichůdných verdiktů − soudy Nečesaného nejdříve dvakrát poslaly pravomocně do vězení, ale po opakovaném zásahu Nejvyššího soudu jej dvakrát osvobodily. Už popáté je tak případ na začátku. "Je to věc opravdu těžká, když si na ní vyláme zuby více soudců," poukazuje Miklová.

Případy soudkyně Miklové: Dědictví po knězi i jaderný mezisklad

21. 12. 2018 ▪ 4 min. čtení