Pomáhat jiným má smysl

Scházíme se jen pár dní poté, co se šéfka české pobočky UNICEF Pavla Gomba vrátila z cesty do Myanmaru. Navštívila Rohingy v segregovaném táboře, kde utlačovaná muslimská skupina přežívá. "Odjížděla jsem s hodně smíšenými pocity, jejich neštěstí je způsobené politickou situací a děti jsou v něm nevinně."

Na cestách tráví každý rok několik týdnů. Mezi její nejoblíbenější destinace patří Bhútán, kde UNICEF pomáhá už 12 let, a tak je v zemi vidět pokrok. "Když tam jedu, mám pocit, jako bych jela na chatu," usmívá se.

Jádro její práce ale spočívá v Praze, kde od roku 2000 vede tuzemskou pobočku charitativní organizace a řídí tým 12 kolegů. Loni se českému UNICEF podařilo vybrat 77 milionů korun a peníze pomáhaly dětem v krizových oblastech a chudých zemích světa.

Češi mají podle ní k pomoci specifický přístup. "Já tomu říkám český paradox: Češi jsou skeptičtí a příliš nevěří tomu, že jejich příspěvky skutečně pomohou. I tak jsou ale štědří a přispívají obdobně jako lidé v západních zemích," popisuje Pavla Gomba.

Počet dárců v tuzemsku každý rok roste o tisícovky jednorázových nebo i pravidelných dárců. Český UNICEF má v současnosti více než 20 tisíc pravidelných dárců a 60 tisíc jednorázových dárců.

Zatímco ještě před pár lety plynulo nejvíce peněz z hromadného rozesílání dopisů a prodeje pohlednic a dárků, kterých UNICEF prodal za rok i za 15 milionů, dnes je pro organizaci nejdůležitější pravidelné měsíční dárcovství. "Snažíme se programy co nejvíce přiblížit lidem, testujeme také brýle s virtuální realitou, kdy se člověk může rozhlédnout po syrském uprchlickém táboře. I pomoc dnes musí mít zábavný prvek," dodává ředitelka.

Velká vlna podpory se v Česku vzedmula v roce 2010, kdy lidé přispívali na pomoc obětem haitského zemětřesení. Přírodní katastrofy v Češích totiž vyvolávají silnější soucit s oběťmi, které se do obtížných situací nedostaly vlastní vinou.

Gomba se pro práci pro UNICEF rozhodla poté, co v roce 1999 pracovala v Zimbabwe. Tam, kde každý den potkávala velmi chudé děti v ulicích. "Vystudovala jsem finance, takže moje původní představy o profesní budoucnosti byly trochu jiné. Před stáží v Africe jsem pracovala pro nizozemskou obchodní komoru, a když jsem se vrátila, vyhrála jsem konkurz do poradenské firmy Arthur Andersen. V té době jsem ale narazila i na pracovní inzerát pro UNICEF a po zážitcích ze Zimbabwe jsem se rozhodla pomáhat," vzpomíná Gomba.

Při svých prvních cestách se musela vyrovnávat s tím, že dětem nejvíce pomůže, když bude pokračovat ve své práci. "Zpočátku jsem totiž měla nutkání jim dát všechny své věci, oblečení, boty a pomoci jim vším, co mám. Až později jsem si uvědomila, že je to podobné, jako kdybych byla lékař. Ten taky nejvíc pomůže, když bude zdravý, aby mohl pomáhat ostatním. Snažím se proto nemít špatné svědomí z toho, že žiju šťastným životem," vysvětluje.

Bezprostřední setkání s lidským utrpením se jí ale dotýká vždycky. "Naučila jsem se ani ve velmi vypjatých situacích neplakat, protože pláč lidem rozhodně nepomůže. Neštěstí spíš beru jako motivaci pokračovat v tom, co dělám," říká Gomba.

Velmi se jí pochopitelně dotýká téma migrace. Negativní postoj vůči uprchlíkům podle ní odkrývá, že všechny lidské hodnoty jsou zpochybnitelné. "Chápu obavy lidí, že mají strach z neznáma. Jde o přirozenou reakci, do Evropy přichází hodně lidí. Na druhou stranu to ale některé vede ke zpochybnění i nejzákladnějšího práva dětí na život," uvědomuje si Gomba, jejíž organizace se v poslední době setkává s řadou negativních reakcí i na kampaně, které s uprchlíky nijak nesouvisí. "I já však věřím, že pomáhat je potřeba tam, kde problémy vznikají.

A přesně to UNICEF dělá. Proto to má smysl."

Probudili jsme v Česku solidaritu

Ředitelka Nadace Charty 77 Božena Jirků stála u počátků charity v Česku. Podílela se na organizování první velké sbírky, během jednoho roku se mezi lidmi podařilo vybrat 100 milionů korun pro zakoupení speciálního Leksellova gama nože na nekrvavé operace mozku. Cílem bylo tehdy pomoci slovenskému chlapci Míšovi, který potřeboval operaci. "Ta v zahraničí stála i 50 tisíc dolarů, nikde ve střední Evropě takový přístroj nebyl," vzpomíná. Ochota lidí pomoci byla tehdy obrovská. Dodnes má schované kuriózní složenky, třeba na pět tisíc korun od taxikářů ze Staroměstského náměstí nebo od starostky obce, která za každého obyvatele věnovala šest korun. "Tehdy bylo v Československu 15 milionů obyvatel, kdyby každý dal šest korun, tak dosáhneme na přístroj. To byl ostatně slogan sbírky," upřesňuje Jirků.