Posunu Dvořákovu Prahu na světovou úroveň. Vznikne i Dvořákovo učiliště, mládežnický orchestr a soutěž, říká klavírista Simon, který festival nově vede

Pouze jediná tramvajová zastávka v Praze odteď dělí dva největší festivaly klasické hudby. Ten nejznámější, Pražské jaro, dál sídlí v Hellichově ulici. Ale nedaleko odsud, do Kaiserštejnského paláce na Malostranském náměstí, se koncem roku přesunula kancelář podzimní přehlídky Dvořákova Praha.

Je to symbolické. Ještě nedávno se v kuloárech mluvilo o jisté zdravé rivalitě mezi oběma institucemi, byť srovnávat je nikdy úplně nešlo. Už proto, že někdejší státní festival Pražské jaro má rozpočet okolo 80 milionů korun, kdežto Dvořákova Praha, významně podporovaná rodinnou nadací podnikatele Karla Komárka ze skupiny KKCG, zhruba poloviční.

Teď oba festivaly zažívají změnu, která se naplno projeví v příštím desetiletí. A možná je částečně "udobří". Pražské jaro omladilo uměleckou radu, která sestavuje program s šedesátiletým ředitelem Romanem Bělorem. A do Dvořákovy Prahy nastoupil o osm let mladší klavírista Jan Simon, který se s Bělorem zná ještě ze socialismu, z podnikových dovolených Národního divadla, kde působili jejich otcové.

Vzhledem k blízkosti jejich kanceláří by teď oba manažeři, s nadsázkou řečeno, mohli každý den společně obědvat na Malé Straně. "Zase tak horké to nebude, ale asi dojde ke zkvalitnění komunikace mezi festivaly. Už třeba jen proto, abychom neoslovovali stejné interprety," ujišťuje Jan Simon, který Pražské jaro nevnímá jako přímou konkurenci. "Není pro nás měřítkem. Je to nejvýznamnější, nejetablovanější festival klasické hudby, který patří k pražskému jarnímu kulturnímu životu. Ambicí Dvořákovy Prahy bylo a je být festivalem na světové úrovni," deklaruje Simon.

Životní změna

Pozorovatele hudební scény ten okamžik překvapil. Vloni v září Dvořákova Praha vrcholila televizním přenosem oratoria Svatá Ludmila od Antonína Dvořáka. Před kameru předstoupil umělecký ředitel Marek Vrabec a nečekaně ten večer prohlásil za vyvrcholení své šestileté práce. "Nedovedu si představit lepší zakončení," pravil Vrabec. Dva týdny nato už jeho práci ve festivalovém týmu přebíral Jan Simon.

V oboru samozřejmě není neznámý. V 80. a 90. letech minulého století se profiloval výhradně jako klavírista a dosáhl značných úspěchů, například roku 1991 obdržel bronzovou medaili na Soutěži královny Alžběty v Bruselu. Začátkem tisíciletí pak Simon nastoupil do Symfonického orchestru Českého rozhlasu, kde byl nejprve správním ředitelem, v letech 2010 až 2015 pak těleso vedl jako intendant. A dokonce si krátce vyzkoušel, jaké je chystat v metropoli podzimní festival − to když skončila etablovaná přehlídka Pražský podzim a rozhlas následující tři roky pořádal vlastní festival rozhlasových symfonických těles nazvaný Rozhlasový podzim.

Teď, v dvaapadesáti letech, Simon dostává možná největší příležitost obtisknout se do zdejšího hudebního života. "Je to obrovská výzva, ale neřekl bych, že největší. Když mi bylo pětatřicet let, tou největší výzvou byl pro mě Symfonický orchestr Českého rozhlasu. A poslední tři roky jsem působil jako ředitel Intergramu, který zastupuje práva výkonných umělců, to byla výzva zase po stránce právnické a obchodní," připomíná Simon své poslední působiště před Dvořákovou Prahou.

Změna zaměstnání se u klavíristy prolíná se změnami v životě. Jan Simon vloni pochoval maminku. Než se stačil s novou situací vyrovnat, musel "zabalit klavír do igelitu" a rekonstruovat rodinný dům v havarijním stavu, pročež teď pár měsíců nehrál. "Ale už mě začínají svrbět prsty," těší se klavírista, který chce od příští sezony zase vystupovat. "Určitě nestihnu hrát 60 koncertů ročně, ale udělat si několik opravdu hezkých projektů s chutí a radostí, připravený, nikoliv vystresovaný ze stíhání termínů, to půjde."