Vzdělání je povinnost, vzdělanost je výzva

Pro moderní společnost, rodící se v Evropě od 18. století, se stalo vědění a s ním spojené vzdělání nezbytností − a proto i zaklínadlem. O potřebě vzdělání a charakteru vzdělanosti se mluví neustále; i celá soudobá společnost byla v polovině minulého století označena za − nárokově − společnost vzdělanostní či společnost vědění. Co ale toto označení a zároveň požadavek znamená?

Jednoduše řečeno jde o společnost, v níž vědění, tj. samy informace a jejich myšlenkové zpracování, přináší bezprostřední efekty, a to především takové, které generují ekonomický, ale také politický zisk. V nich je však skryta celá řada otázek a problémů. Začněme tím základním: vědění a jeho výsledná, chtěná "produkce" jsou kulturní, historicky podmiňovanou kategorií. Rozlišme v tomto procesu dvě jeho základní součásti − vzdělávání a vzdělanost.

Vzdělávání je od 18. století sociální institucí. Je reprezentováno zaváděnými školskými systémy, jež jsou v té či oné míře − zpravidla ale větší − centrálně řízené státy, které je (spolu)financují, a tedy také kontrolují. Logicky má tak stát, popřípadě jiná instituce, která určitou část systému či školu samu financuje, zájem na jejím chodu a úrovni vzdělávání. Kontrolu efektivity usnadňuje to, že úroveň vzdělávání je měřitelná. Například finančně podle výdajů v rámci státního rozpočtu, rozpočtů krajů, jednotlivých podniků až po procentuální výdaje, které musí či chce vynaložit konkrétní rodina. Je do značné míry měřitelná i co do výsledků. Známé jsou především velmi oblíbené metody testování znalostí žáků v národním i mezinárodním měřítku. V něm je zřejmě nejznámější PISA, testující dosažené výsledky patnáctiletých žáků v oblasti čtenářské, matematické a přírodovědné funkční gramotnosti. Vystihují ale tyto kvantifikační postupy skutečné výsledné efekty vzdělávání?

Okamžitý efekt, nebo budoucnost?

Lze o tom pochybovat. Jejich základní problém totiž spočívá v tom, že se právě tak či onak opírají o kvantifikovatelné chápání vzdělávacích výsledků. Jinak řečeno o jejich bezprostřední efekt. Provádějí se sice už dlouhodobě, a tak jsou v nich rozpoznatelné vývojové trendy, ale přesto: je úroveň vzdělávání plně měřitelná tímto způsobem? Žijeme ve světě, v němž je vše kvantifikovatelné, žijeme − s prominutím − v matematicko-fyzikálních tabulkách? Anebo pobýváme ve světě určovaném jinak, intersubjektivními vztahy, a tedy světě především hodnotovém?

Kritici společnosti vědění vycházejí právě z onoho "technicistního" východiska. Navíc, každý si všimne, jaký důraz se dnes klade na matematické, přírodovědné a zejména technické vzdělání. Zpochybňovat jeho významy by bylo samozřejmě pošetilé. Slovy zprávy České školní inspekce o koncepci mezinárodního šetření TIMSS 2015 (testování matematických a přírodovědných kompetencí žáků základní školy) získávají žáci "díky pochopení přírodovědných a matematických konceptů schopnost provádět podložená a odůvodněná rozhodnutí, např. zodpovědně přistupovat ke zdraví, informovaně nakládat s financemi nebo se zapojovat do veřejného života v takových oblastech jako ochrana životního prostředí či ekonomika. To umožňuje aktivní život v lidské společnosti".

Jsou ale takovéto kompetence pro život dostačující? Jsou tu ještě vědy sociálně-humanitní. Martha Nussbaumová nazvala svoji nedávno do češtiny přeloženou knihu jednoznačně − Ne pro zisk: Proč demokracie potřebuje humanitní vědy. V jejím názvu je obsažena sama odpověď na otázku. Potřebuje je proto, jak sama píše, že to byla literatura a filozofie, které změnily svět, a teprve potom přišly na řadu matematika, přírodní vědy a technika. Neptejme se ale, co bylo dřív, zda slepice, nebo vejce. Ptejme se jinak. Existuje totiž cosi, co lze nazvat evropským kulturním kódem, jenž vznikl spojením antické racionality, judaismu a křesťanství, který se v následujících dvou tisíciletích proměňoval, sekularizoval, a dokonce byl i zneužíván, avšak který vytvořil základní znaky evropského a posléze do značné míry i europeizovaného kulturního kódu, stanovil "gramatiku" našeho vztahu ke světu a jeho interpretacím.