Šabatová žádá, špioni tají. A tak to má být

Ani nenaznačíme, vzkázaly tajné služby veřejné ochránkyni práv Anně Šabatové, když chtěla vědět, na základě jakých informací nedoporučují ministerstvu vnitra udělit konkrétním cizincům státní občanství. A těžko v tomto sporu hledat toho zlého či hodného.

Zpřístupnění údajů by podle služeb mohlo "vážně ohrozit důležité zájmy, které sledují". Ve světě špionů je totiž informace zlatem a už jen naznačení směru, odkud pochází, by jako ukazatel na cestě vedlo k dalším "provalům".

Představme si imaginární příklad. Cizí špion s perfektním krytím nějakou dobu putuje po Evropě a až po nějaké době zakotví ve své cílové zemi (mimochodem častá praktika), tedy v Česku. Zde projde běžným úřednickým kolečkem a čeká na poslední krok − získání občanství. Vtom přijde zamítnutí a okamžitě se rozjede koloběh otázek.

Co na mě vědí? Jde o nějakou "českou" hloupost, nebo mě opravdu odhalili? Pokud by se dozvěděl, z jaké země přišlo varování, je to pro jeho mateřskou službu signál, kde jeho misi prohlédli. A s informací se dál pracuje. Kdo o něm věděl, s kým se v té zemi stýkal atd. A téměř totožně to probíhá v případě teroristů nebo členů organizovaných band. I ty totiž dnes fungují vlastně podobně jako tajné služby.

Další variantou může být i udělení občanství za "věrné služby" (o kterých se samozřejmě nikdo nesmí dozvědět) nebo naopak uchlácholení cizího špiona a pak jeho pečlivé sledování.

Na druhou stranu i ombudsmanka postupuje tak, jak se od ní čeká, když se dožaduje informací, co tedy špatného někdo udělal, že občanství nedostane, a je dobře, že tuto otázku zvedla. I když zatím neuspěla, ukázala, že se o ni zajímá a dostala ji na veřejnost. Služby tedy vědí, že si nemohou až tak vyskakovat, a snad si dají zajít chuť na potenciálně až příliš velké hrátky. A doufejme, v zájmu nás všech, že i v současnosti vědí, co dělají.