Koncovka -ová ženu nedělá a stát by měl na ní přestat trvat

Představte si, že jste cizinka, zamilujete se do Čecha, a když přijedete, tak přestože si i po svatbě chcete nechat vlastní příjmení, tak v rodném listě vám jej automaticky změní (a klidně změní i příjmení vaší matky, která Česko nikdy nenavštívila) a vystaví doklady se jménem, které povinně obsahuje koncovku -ová. Jen proto, že jste žena. A pak si představte, že uplyne pár desetiletí a vy doma − v zahraničí − dědíte nemovitost, ale protože máte už jenom české doklady se jménem, jež obsahuje -ová, musíte dokázat, že je vaše dědictví právoplatné. Takže oslovíte a zaplatíte jazykového znalce, který potvrdí, že i s -ová jste to stále ještě vy, a potom oslovíte a zaplatíte soudní překlad a doufáte, že to úřady ve vaší domovské zemi uznají a že se ke svému majetku doberete. Trvá to dlouho, stojí dost peněz a je to vlastně naprosto zbytečné, protože jste si jako žena vystačila v domovské zemi docela dlouho s příjmením bez oné koncovky a nikdo si vás s mužem nespletl.

Přechylování jmen bylo a dodnes v mnoha případech je v Česku dlouhodobě povinné. Pravidla se v posledních letech poněkud rozvolnila s vyšším s přílivem cizinců, ale jen velmi omezeně. Na koncovce -ová trvají matriky i čeští jazykovědci jako na svaté víře. Argumentují, že přechylování je v češtině přirozené. A že − i když to zcela evidentně jiné národy docela dobře zvládají − jinak by šlo jen těžko odlišit, zda jde o muže, či o ženu. A že jména v původním stavu jsou také nepraktická při oslovování.

Ženy nyní mohou požádat o příjmení bez koncovky -ová, ale jen ve výjimečných případech, například pokud si vezmou za manžela cizince. Pokud si vezmou Čecha a nechtějí mít -ová ve jméně, mohou si vymyslet, že patří do nějaké národnostní minority. Anebo si mohou vzít manželovo nepřechýlené příjmení a dodat jej ke svému původnímu přechýlenému příjmení. Paradoxně, pokud trvale žijí v méně rigidní krajině (která nedefinuje ženskost koncovkou -ová), mohou si v tamních matrikách nechat zapsat jméno v mužském tvaru. To samé, když mají cizí státní občanství a české rodiče − v zahraničí matriky při zápisu českého příjmení na tvaru s -ová netrvají.

Nikdo nechce zrušit koncovku -ová, protože by to bylo stejně kontraproduktivní a násilné jako někdejší povinnost přechylovat bez ohledu na typ jména, původ a národnost dotyčné. Dát ženám na vybranou, v jakém tvaru chtějí používat svoje jméno, tak jak to nyní navrhuje zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková, ale vůbec nezní špatně. Už jen proto, že jméno opravdu definuje člověka. A že pokud si jeho tvar může alespoň do jisté míry vybrat, měl by tu možnost mít. I když je ten člověk ženou.