Když se letos v červnu na summitu v Bruselu rozhodovalo, kdo obsadí vrcholové funkce v Evropské unii, nové členské země si ani neškrtly. Ani náznaky nějakého nového Donalda Tuska, který by napříště řídil Evropskou radu. Je to proto, že některé starší a větší členské země přišly v minulém pětiletí zkrátka a musely si spravit chuť. Nové země také neumějí včas vytvářet spojenectví, aby prosadily své kandidáty, kterých navíc nebývá nazbyt. O to více se čekalo, jak poskládá svůj tým předsedkyně nové Evropské komise.

Není to povzbudivý obrázek. Nové členské státy, kterých je v nynější "skorosedmadvacítce" více než třetina, se sotva dočkaly kompenzace za to, že v červnu ostrouhaly. Hrstka viceprezidentských funkcí bez potřebného zázemí aparátu samostatného generálního ředitelství, odpovídajícího v českých poměrech ministerstvu, nepříjemný dojem nevymaže.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

Celek odpovídá tomu, že ve Visegrádu a střední a východní Evropě jako celku jde ve finále často jen o to, kdo jako první začne hrát sám za sebe. Polsko se tak dočkalo jednoho rozpočtově nejdůležitějšího komisariátu, zemědělství, které je slušnou odměnou za podporu Ursuly von der Leyenové na červnovém summitu a zřejmě hlavně za hlasy zástupců vládní strany Právo a spravedlnost v Evropském parlamentu.

Přesto nelze mluvit o zcela prázdné sklenici. Leccos se může ukázat, až budou známa jména vedoucích kabinetů jednotlivých komisařů nebo až se vynoří, kdo povede jednotlivá generální ředitelství, protože i tam se odehrávají politické barterové obchody. Nakonec bude nejpodstatnější, jak který nově jmenovaný komisař či komisařka dokáže svou funkci uchopit a dodat své práci konkrétní obsah a patřičný dopad, jak to například dokázala Věra Jourová s digitální agendou, kdy zdařile vyjednávala s mocnými nadnárodními firmami jako Google nebo Facebook, což ji samotnou v roce 2015 nemohlo ani napadnout.