Dveře děčínského činžovního domu otevírá usměvavý Bedřich Ingriš v domácím oděvu. Návštěvu pozve dál a pak energicky vyběhne schody do svého jednopokojového bytu. Je jednoduše zařízený a pečlivě uklizený. Postel je přikrytá červeným přehozem, v koupelně visí župan. Na kuchyňské lince stojí rychlovarná konvice. Čtyřiašedesátiletý muž vysvětluje, že ze zásuvky je vytažená, aby nezpůsobila požár. Na nástěnce visí fotky z výletů a dovolených, další snímky Ingriš ukazuje na displeji svého malého stříbrného fotoaparátu. Ještě před devíti lety jeho bydlení vypadalo úplně jinak. Žil v jednom pokoji s pěti dalšími klienty v ústavu pro lidi s mentálním a duševním postižením ve středočeských Svojšicích. "Znáte to, to se člověk nevyspí. Tady to mám sám pro sebe," rozhlédne se po bytě.
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
