Železný kancléř Bismarck zkorumpoval německou politiku a vynalezl mezinárodní nenávist

Pro některé státníky platí, že čím víc odhazují ideologii a zakládají si na reálpolitice, tím méně jsou kupodivu s to vypořádat se s realitou konce vlastní moci. Třeba jeden takový: na krku měl pětasedmdesátku, u veřejnosti byl kvůli svým záludným a autoritativním metodám čím dál nepopulárnější − ale funkce se držel zuby nehty. Aby nevznikla mýlka − řeč je o prvním kancléři a sjednotiteli Německa Otto von Bismarckovi, který právě před sto třiceti lety − 18. března 1890 − vyslyšel opakovanou výzvu císaře Viléma II. a po sedmadvacetileté premiérské kariéře rezignoval. Jenže k umění odejít to mělo daleko. Bismarck své propuštění kvůli přípravě protiústavních kroků proti socialistům neunesl a jako důvod odchodu uvedl naopak svůj nesouhlas s císařskou diplomacií. První jeho starostí na penzi bylo pomstít se nástupcům (z úřadu dal vynést dokumenty, které se k tomu mohly hodit).

Zhrzený "železný kancléř" rozhodně nepatřil mezi idioty, kteří jediní − jak dnes často slýcháme − nemění své názory. Otočil na stará kolena prakticky ve všem, co dříve hlásal. Aby upoutal, byl někdejší berlínský centralista ochoten náhle hájit separatismus německých knížectví. Parlament, který měl předtím za žvanírnu, nazýval najednou ohniskem veřejného života. "On, který neznal úctu, loajalitu ani odpuštění, narcistně je čekal od druhých. A trpce konstatoval, že 'psi jdou za tím, kdo je krmí'," napsal historik Bedřich Loewenstein v monografii Otto von Bismarck.

Návrat predátorů

Že jsou nám tyhle mocenské praktiky povědomé? A to nejen z dnešního Česka, ale i z evropské scény? Bohužel. Po dvou horkých a jedné studené světové válce Evropa uvěřila, že éru imperialismu, konfliktů a dědičných nepřátel poslala do šrotu. A že v unii spolupracujících evropských zemí nebude poptávka po silových politicích, žonglujících s nástroji jako anexe, nacionalismus, nekorektnost, národní zájmy, reálpolitika či odstrašování. Což byl styl, který k dokonalosti dovedl právě technolog moci Bismarck.

Jenže v dnešní Evropě válečná paměť po pětasedmdesáti letech pohříchu vybledla a bezohledná touha po moci je znovu na piedestalu. Jako houby po dešti vylézají kolem nás političtí predátoři s překvapivě podobnou anamnézou, s jakou ve 40. letech 19. století vstupoval do boje o moc právě mladík z junkerské rodiny ze zámečku Schönhausen v pruských Pomořanech.

"Protože matka žila spíše svými společenskými zájmy a na syny neměla čas ani vliv, vyrůstal Otto v podstatě bez citových a mravních opor," charakterizoval Bismarckův životní start Loewenstein. "Jeho inteligence nezapustila kořeny a v prostředí berlínských šlechticko-úřednických salonů se vybíjela ve skeptických a cynických bonmotech," popsal.

Mladý Bismarck oslňoval vrstevníky pohrdavým nihilismem. Těžil z toho, že sice zůstával aristokratem, ale s ironickým odstupem od vlastní společenské třídy a jejích hodnot. I proto se později stalo Bismarckovou specialitou, že rád válčil proti bývalým spojencům. Jeho typickou vlastností byla vykořeněnost ducha.

"Bude-li Bismarck v budoucnu junkerem, bude to, jako když herec hraje roli. Úloha budila jeho vnitřní posměch, cítil v sobě síly i pro jinou roli," vylíčil Loewenstein, kde se v pozdějším sjednotiteli Německa vzal silný odpor k liberálním idejím, přestože sám měl nechuť ke konzervativní kázni a podřízenosti.