Příliš dlouhé prsty čínské špionáže

Pokud by tajné služby soutěžily o to, která více zaujme českou veřejnost, momentálně by vedla ruská rozvědka. Kauza Ricin prostě táhne. Hned v závěsu je ale Čína, a s ohledem na sílu a zázemí "klubu" se na první místo tabulek určitě brzo vrátí.

Jednoduše řečeno, pokud druhý nejslavnější fotbalový klub v zemi vlastní Čína, jejich obchodní zájmy prosazuje "populární" Jarda Tvrdík a k tématu se ještě často a rád vyjadřuje prezident Miloš Zeman, není se co divit. Může za to samozřejmě vzrůstající role Číny ve světě a u nás také postoje a chování politiků, kteří se na vztazích k ní profilují.

Špionáž přitom využívá každá země, ať už pro směřování své zahraničí politiky, nebo například při uzavírání strategických obchodů.

Všichni o ní vědí, počítají s ní, a právě proto má také každá země svou kontrarozvědku, která proti ní bojuje, nebo ji spíše monitoruje a drží pod kontrolou.

Zájmem každého státu je samozřejmě snaha dostat se k důležitým, ale neveřejným informacím. U států s velmocenskými ambicemi, kde navíc lze o jejich demokratičnosti pochybovat, se ale objevují i snahy ovlivňovat dění v zemi ať už prostřednictvím "poučených" politiků, nebo přes vliv na veřejnost. Do hry se v takových případech vrací takzvaná aktivní opatření (oblíbená metoda KGB a dalších komunistických tajných služeb včetně československé I. správy SNB za dob studené války), tedy například skrytá podpora různých "nezávislých spolků", které kopou za svého chlebodárce, články v mediích hájící "vhodné" názory nebo naopak špinící zastánce těch opačných.

Metody, jak proniknout do prostředí hostitelské země, jsou v podstatě podobné. Rozvědčíkům je jasné, že jsou pod dohledem, a snaží se tedy získat domácí spolupracovníky.

Oblíbeným způsobem jsou navenek přátelské a vstřícné aktivity, kurzy jazyků, semináře, srazy podnikatelů, kulturní akce. Tam všude lze vytipovat vhodné kandidáty a na nich dále pracovat.