Hledá se normální politik nového typu. Zn. Červený svetr už ale raději ne

Svět se nám za posledních pár desítek let trochu změnil. Naše pozornost je roztříštěná, jsme předávkovaní informacemi, kterých je tisícinásobně víc a dostaneme se k nim tisíckrát rychleji. Zároveň v nich je zamícháno mnoho lží a nesmyslů, a dá proto víc práce se v té realitě vyznat. Mění se i svět politiky, jenže výrazně pomaleji a ne zrovna šťastně.

Základní struktura toho, čemu říkáme politika, zůstává stejná jako kdysi. Princip hierarchizace celého toho prostředí, systémy voleb či potřeba propagace politických myšlenek pokulhávají za ostatními společenskými trendy. Jsme proto poněkud překvapení a rozmrzelí z toho, že obvyklosti našeho demokratického světa evropského střihu přestávají fungovat a politiku začíná ovládat instantní marketing pro krátkodobá řešení. Politikem současnosti se stal slibotechnokratický křikloun. Osudy milionů občanů dostávají do rukou vítězové jakýchsi nových volebních soutěží Česko hledá superstar. A jediné, co víme, je, že je to nebezpečné pro nás, kteří oceňujeme hodnoty jako osobní svobody a ohleduplný rozvoj společnosti.

Trumpové a Babišové v politice představují fenomén, který vyrostl právě na nových změnách světa. Jejich úspěch stojí na jejich viralitě. Schopnost zaujmout byla pro politiky klíčová už před stovkami let, ale dnes se nám jejich svět promíchal s čistým showbyznysem. Když se před první přímou prezidentskou volbou v Česku na přelomu let 2012 a 2013 zjevil mezi kandidáty skladatel Vladimír Franz, kdekdo si klepal na čelo. Ale ještě než Franz někde promluvil, dřív než jakkoli vyjevil své názory a postoje, už měl v průzkumech kolem deseti procent slibované podpory. Hlavně od mladých voličů. Těm prostě přišlo "cool" mít potetovaného prezidenta. Byl pro ně spíš popovou hvězdou než politikem.